Tibetská kniha mrtvých

Bardo Thedol je jedním z řady návodů na šest druhů osvobození: osvobození nasloucháním, nošením, nazíráním, rozpomínáním, ochutnáváním a dotýkáním. Tyto návody, spolu se sádhanou dvou mandal dvaačtyřiceti pokojných a osmapadesáti hněvivých božstev, sestavil Padmasambhava a jeho žena Ješe Cchogjal je zapsala. Potom texty zakopal v hoře Gompodar v centrálním Tibetu, kde později veliký učitel Gampopa založil svůj klášter. Obdobně bylo na nejrůznějších místech Tibetu ukryto mnoho dalších textů a posvátných předmětů. Říká se jim termy, „skryté poklady“. Padmasambhava předal duchovní sílu k objevení těchto term svým pětadvaceti hlavním žákům. Texty Bardo Thedolu později nalezl Karmalingpa, jenž byl inkarnací jednoho z oněch žáků. Osvobození v tomto případě znamená, že kdokoli se setká s tímto učením – ať už k němu přistupuje s pochybnostmi nebo s otevřenou myslí - zažije náhlý záblesk osvícení skrze sílu duchovní tradice obsa-žené v termách. Karmalingpa sice náležel k tradici Ňingma, ale všichni jeho žáci patřili k tradici Kagjü. Předal učení o šesti způsobech osvobození Dödül-Dordžemu, třináctému Karmapovi, jenž je dále předal Gjurme-Tenphelmu, osmému Trungpovi. Toto učení bylo předáváno v klášterech v Surmangu patřících k trungpovské linii, odkud se rozšířilo zpět do tradice Ňingma. Student tohoto učení praktikuje sádhanu a studuje texty, aby dokonale poznal obě mandaly jako součást vlastní zkušenosti. Chögyam Trungpa Rinpoče obdržel učení v osmi letech, přičemž jeho učitelé ho s ním procvičovali a učili ho opatrovat umírající. Proto od té doby navštěvoval asi čtyřikrát týdně umírající nebo mrtvé. Takový častý kontakt s procesem umírání, zejména pozorování umírajících přátel a příbuzných, se považuje za nesmírně důležitý pro studující této tradice, neboť představa pomíjivosti pak přestává být pouhým filozofickým názorem a stává se živoucí skutečností. Tato kniha je dalším pokusem o přiblížení onoho učení západním studentům.