Claudius Bůh a jeho žena Messalina

Ve druhé knize historického románu (první díl: Já, Claudius) přibližuje Robert Graves čtenářům neobyčejně zasvěceně i poutavě, s vtipem a ironií, formou fingované Claudiovy autobiografie jedno z nejzajímavějších údobí světových dějin. Vlasatec pátý, jenž zotročí stát, zotročí stát proti své vůli. Hlupák to bude, jímž zhrdají všichni. Bude mít vlasů bohatou kštici. Římu dá vodu a na zimu chleba. Zemře pak rukou své ženy neženy ve prospěch svého syna nesyna… pravila prastará sibylská věštba, již pro její zlověstnost sice už císař Augustus nezařadil do oficiálních římských sbírek proroctví, jež se však přesto splnila. Pátý římský císař Claudius se stal vládcem z donucení, proti svému republikánskému přesvědčení. A tak se alespoň snažil panovat moudře a spravedlivě – samozřejmě v mezích dobového pojetí spravedlnosti – napravovat státní aparát, zkorumpovaný senát a soudnictví, vymycovat zlořády, dbát o veřejný blahobyt – a leccos se mu dařilo; jeho bystrost a důvtip se osvědčily i ve vojenské strategii, například při tažení proti Británii. Méně už se Claudiovi dařilo v osobním životě; nakonec ho zradili i ti, jimž nejvíc věřil: jeho dlouholetý přítel, židovský král Herodes Agrippa, a jeho nejmilovanější manželka, krásná Messalina. Zavražděním Claudia v roce 54 našeho letopočtu, jímž se uvolnil trůn pro nového císaře, Claudiova adoptivního syna Nerona, uzavírá Graves druhou knihu svého románu – fiktivního Claudiova vlastního životopisu.