Sůl země

Ostrava Milana Pitlacha je překvapením. Její autor, profesí architekt, je fotografem, pro něhož byl fotoaparát vždy hlavně nástrojem seberealizace. Nikdy nefotografoval cokoli zajímavého, ani své snímky nevymýšlel, přitom dokázal tlumočit své zážitky a fascinace komplexněji než většina jiných fotografů. Jeho snímky nejsou nesrozumitelně subjektivní, na druhé straně nejsou ani neosobní. Hodí se pro ně slovo "svědectví". Mnohé z nich svědčí více o autorovi a méně o fotografované skutečnosti, u většiny z nich ale převažují zajímavé reference o spatřené realitě. To platí i pro Sůl země. Sůl země není v Pitlachově díle výjimkou samotným zaměřením na určité území, vždyť věnoval obsáhlé soubory svým "prožitým zemím", především Anglii a Indii. Ostrava vznikla jen na menším teritoriu, zato však v mnohem delším čase bezmála padesáti let. Tušil však někdo, že Ostrava - nebo spíš Ostravsko - byla nejtrvalejší autorovou fascinací a "domovem volbou"? Přitom to není překvapivá volba, vždyť je dána vazbou přes dodnes navštěvovanou matku a přes rodinnou genealogii. Podobně jako Ostrava Viktora Koláře (Kant 2009), ani Pitlachova kniha není místopisnou publikací. Najdeme v ní samozřejmě střípky ozrcadleného města, jsou to však spíše mnohostěny, v jejichž fasetách se zrcadlí i "genius loci" tohoto města, i komunistický režim, i situace městského člověka nebo obecně život a lidský úděl. Záleží na tom, co chceme vidět. Málokde převažuje vnímání architekta, většinou se nám nabízí zjitřené vnímání, účast, nebo naopak distance od zobrazeného dění, o němž však bylo nutno podat svědectví. Nebylo mnoho občanů, kteří ani v minulém režimu neztráceli osobní odpovědnost podmíněnou nezotročenou duší. Právě Milan Pitlach si však svoji svobodu žárlivě střežil, i když kvůli ní musel opustit svůj domov protkaný v jeho případě mimořádně četnými sociálními vazbami. Milan Pitlach je vlastně amatérský fotograf, nikdy se fotografováním neživil, naopak mu musel přinášet velké oběti. Snad proto patř