Picassovy paradoxy

Mojmír Grygar v esejistické studii o Picassově malířském a výtvarném díle polemizuje s autory, kteří do té míry zdůrazňují proměnlivé peripetie jeho životopisu, že jim podřizují i vznik a proměny malířova mnohotvárného díla. Autor přechází od rozboru strukturních a slohových zvláštností jednotlivých fází Picassova díla k vystižení jeho vývojových proměn. Picassovy paradoxy spočívají v přítomnosti protikladných sil, které znesnadňují jednoduchou charakteristiku jeho tvorby. Picasso v průběhu bezmála osmdesáti let střídal citové a racionální přístupy, intimní a monumentální témata, stylizované i destruktivní proměny tvarů anorganického a organického světa. Svou tvorbu neohraničil v rámci jednoho slohu, tematiky nebo žánru, tvůrčí postupy měnil a střídal spíš podle principu rozporu a popření než postupného rozvíjení. V jeho tvůrčím naturelu převládá nadvláda agresivní aktivity (šamanství) nad pozitivní vyvážeností estetického zřetele. Autor polemizuje s popisným biografismem, ale osobní a společenské okolnosti malířova života doplňuje cennými postřehy sociologické a psychologické charakteristiky. Také pasáže věnované mezinárodnímu kontextu Picassova díla přinášejí nové poznatky; týká se to zejména jeho vlivu na ruskou avantgardu. Grygar odmítá interpretovat Picassovu tvůrčí dráhu podle biologického principu růstu a pádu; dokládá to jeho pozitivní hodnocení závěrečné fáze malířovy tvorby, kterou svého času odmítli i jeho věrní stoupenci.