Dítě Boží

Málokterý současný autor dokáže tak dokonale vyobrazit skutečnou podstatu člověka, jeho stránky zla i dobra a jejich neustálý etický či morální konflikt, tak jako klasik americké literatury Cormac McCarthy (*1933). Ať už je to jeho nejnovější kniha „Cesta“, jejíž filmová verze právě je v kinech, nebo i poslední do češtiny přeložený titul „Dítě Boží“ (orig. Child of God, 1974). Postavy z většiny jeho děl je těžké posuzovat jako jednoznačně zlé či dobré. A ani McCarthy tento soud nedělá. On jen vypráví příběh o člověku, a čtenář jakoby sám si měl zvolit, jak postavu chce vidět. Ať je to Muž-Otec v postkatastrofickém románu „Cesta“, či Lester Ballard, hlavní hrdina z románu „Dítě Boží“, vždy se na ně dá pohlížet jako na lidi morální či nemorální, hodné či zlé, predátora či oběť. Postava Lestera Ballarda vychází ze skutečné osoby, která svého času děsila lidi v Tennessee. Z našeho společenského pohledu je to bytost zcela zavrženíhodná. Nekrofil, masový vrah, odpadlík bez citu, potulující se po lesnatých horách v okresu Sevier v Tenneessee. Tedy těžko si představit, že je to hrdina, o jehož povaze lze diskutovat. McCarthy nám ale v knize žádné morální závěry nevnucuje. On jen předkládá příběh člověka, kterému společnost vzala vše, duševní i hmotné dědictví. Při exekuci jeho rodného statku ho celé zdejší společenství potupí, zahanbí a vyloučí. Ale život jde dál, nic Ballarda nerozhází. Je to člověk řekněme duševně opožděný, který je zvyklý na tvrdé poměry v zdejším jižanském zapadákově, lakonicky řečeno v „buranově“. Nic není zadarmo, jak vlastně hrdina sám tvrdí myšlenkou, že všechno je boj. Musí žít sám v chajdě v lese, jen on a jeho puška, jediný „přítel“ jeho života. Jednoduchý život jednoduchého muže, který ale přece jen cítí jisté partnerské a sexuální potřeby. Jediní lidé, se kterými se setkává, je rodina žijící v boudě na skládce u lesa. Rodina s drsným životem a drsnými zvyky. Ale taky rodina s mnoha dospívajícími dcerami, které tak lákají Ballarda. Ale i tyto „padlé“ dívky z nejnuznějších poměrů, které už rodí ve dvanácti letech, se k němu chovají odmítavě jako ke špíně. Jeho jediné povyražení je šmírování milenců při „kopulačních hrátkách“ na zadních sedadlech aut. Až do chvíle, kdy jeden takový pár najde v autě mrtvý. A to je pokušení, jakému nemůže odolat. „… dívka ležela se zavřenýma očima a ňadra jí vykukovala z rozepnuté blůzky, bledá stehna od sebe… (Ballard) rozepnul si přezku a spustil kalhoty. Bláznivý gymnasta obdělávající vychladlou mrtvolu.“ A tím se u něj provalila další zábrana, našel svůj nový zdroj životního štěstí a rozkoše. A už se mu nechtělo jen čekat na další krásku-mrtvolu. „… Musím na záchod, řekla dívka. S tím si nedělej starost, řekl Ballard. Chytil ji za rameno a otočil, přiložil ústí pušky na spodinu lebeční a vystřelil.“ Z tohoto pohledu je opravdu těžké mluvit o nějakém možném pochopení, či snad sympatiích k hrdinovi. Ale člověk musí číst od začátku, vidět proč a jak, vidět to ponížení, tu jeho snahu po normálním životě. Přesto je ho někdy až líto. Ale žádné soudy autor nevynáší, každý si to musí rozmyslet sám. Po stylistické stránce je to opět spíše jednoduše psaný příběh, strohý na různorodost slov. McCarthy zdokonaluje atmosféru použitím místního slangu a řeči (Jo, poslali negry, prodal jsem jim, ty vole, třikrát, Vozimilose, co atd.). Taky to není klasicky psaný román, ale spíše příběh psaný po kouscích nebo důležitých epizodách z Ballardova pomalého úpadku. Hlavně jsem ale cítil jistou chladnost ve všem, co se dělo. Nijaké velké emoční výkřiky, žádné noční můry hrdinů. Prostě klasický McCarthy, chladný, drsný, brutální … a vynikající. V překladu Bronislavy Grycové vydalo nakl. Argo jako 104 svazek edice AAA.