Jak běžet do kopce

Osobitá a nečekaně víceméně duchovně zacílená cestopisně-biograficko-fejetonisticky optimistická prvotina Jany Paulové není z hlediska delšího časového odstupu dalším, jak tomu bohužel často bývá, bezcenným kusem z řady dobových hereckých "breptů", ale vpravdě poctivým pokusem o krásnou literaturu, zabývající se hledáním toho nejideálnějšího rozpoložení vlastního nitra na cestách světem a také střídmým, nesentimentálním rozvzpomínáním na ty nejbližší z okruhu rodinného i pracovního. Autorka v drobných, ponejvíce úvahově vystavěných útvarech nahlíží svět a vlastní účinkování v něm s humorem sobě vlastním, propleteným jemným ironickým předivem, v němž se umí vysmát i svým slabostem a nedokonalostem. Jakousi pomyslnou cestopisnou linii, kterou lze v textu vysledovat, a linii "vzpomínkovou" tu doplňuje volně se oběma proplétající ještě část třetí, a možná nejvíce překvapivá: linie volných esejistických úvah a básní. Tady se Jana Paulová odhaluje citově skoro až na dřeň. A činí tak s nadhledem a lehkou, záviděníhodnou graciézností. Její knížka, s láskou hýčkaný prvorozenec, je tak najednou skutečně o něčem podstatném. Je vybavena i mimořádně výtvarně. Vychází totiž s půvabnými barevnými ilustracemi autorčiny dcery Adély Svobodové.