Zapomenutá šumavská tragédie ožívá

Odlehlé osady pod Huťským štítem čekají v dubnu 1853 na příchod jara. Marně. Dočkají se jen přívalů sněhu, který všechno a všechny pohřbí. A taky hladu, neznámé epidemie, hrůzy a šílenství. Někteří si vyberou smrt, jiní se v boji o přežití zřeknou vlastního lidství. Ozvěnu té dávné tragédie si dodnes předávají potomci jednoho z rodů, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení.

„Stará Klostermannova povídka a jedna pamětní deska na zdi kapličky na Cimrukách připomínající dávnou tragédii mě přivedly na stopu zapomenutého příběhu ze samých vršků Šumavy. Tak jako jsem já pátrala po střípcích těch starých příběhů, nechávám čtenáře pomalu nahlédnout do utajené historie starých křivd. A v něm hledat odpověď na otázku, zda lze předem danou nit osudu přetrhnout,“ říká autorka.

Odkud se vzal příběh Brétovic rodiny, vlčích synů a bezejmenných žen, který se rozpíná od devatenáctého století do nedávné minulosti?

„Částečně z místních legend o vlčích synech. Takoví naši šumavští vlkodlaci. Lidé, kteří měli podle pověstí srdcem blíž k vlkům než k člověku. Vlci k Šumavě odjakživa patřili. Byli to zdejší neoddiskutovatelní králové. Jen s rozšiřováním lidského osídlení muselo zákonitě dojít k tomu, k čemu došlo. Nebylo místa pro dva krále. A začal staletí dlouhý souboj člověka proti vlkovi. Nakonec jsme ho „vyhráli“, ale i v těch nejčernějších dobách středověku byli v kopcích lidé, pro které byl vlk více než jen zvířecím nepřítelem. Byl symbolem hor a lesů, prostředníkem bohů, převaděčem do říše mrtvých. Tyhle legendy s příchodem křesťanství ustupovaly. Ale jak už to na té naší černé, pověrčivé Šumavě bývalo, ne úplně. Takže moje kniha je o lidech a vlcích, ale i o vlcích v lidech,“ vysvětluje Klabouchová.

Na chvíli se posaď, zavři oči a naslouchej hlasu šumavských hvozdů. Teskné písni Gabréty. Vrcholků těch hor se dotkla ruka věčnosti, možná ještě zaslechneš její šepot. Příběh dávno zapomenuté tragédie i nejtemnějších zákoutí lidské duše.