Nevyřčená slova kopou nejhlubší propasti – ukázka z knihy Alžběta a Nina

V pochmurných i krásných Sudetech se skrývají stíny minulosti, které Alžbětinu rodinu rozdělily na desítky let. Když ji vnučka Nina navštíví v léčebně, vymyslí způsob, jak babičce udělat radost: vyrazí s ní na výlet do míst, kde strávila dětství a mládí. Během cesty po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách se Nina rozhodne – dost bylo mlčení. Jen pokud odhalí rodinné tajemství, může vykročit za splněním vlastních snů.

Navnaďte se ukázkou z nové knihy Alžběta a Nina: Příběh mojí babičky

/2017/

„Dvanáct týdnů,“ poznamenala Nina. „Jak dlouhé asi babičce připadají?“ otočila se na Tomáše. „Jeden hloupý zlomený krček.“
„Zavoláme tvému tátovi, že jsme za babičkou byli a že je v pořádku. Nino, vždyť chodí!“ Tomáš se opřel do dveří, jimiž se do chodby vehnal vzduch s vůní spadaných šišek.
Chlad pohladil Ninu po tváři. Rozsvítila před obličejem displej a přejela po něm palcem. Vyzváněcí tón bručel do ucha, jako by imitoval tátu. Představovala si, jak se rozespale zvedá z křesla a přes zbytky spánku nevidí telefon, který se povaluje na stole mezi hrnky od čaje, drobky chleba a pomačkanými novinami.
„Jo?“ odkašlal si hlas na druhé straně.
„Byla jsem za babi. Má o tebe strach, protože ses dlouho nezastavil. Což je trochu komický, když už jsi taky senior. Půjdeš za ní?“ zeptala se Nina.
„Hm. Půjdu. Chodím za ní skoro každej den. Jen si moje návštěvy nepamatuje.“

Nina zaváhala. „Vyprávěla dnes o tobě, o tetě Evě a o tetě Heleně z Německa.“ Spolkla otázky, které škobrtaly přes rozechvělé rty. „Zase si postěžovala, jak je hrozné, že se Helena odstěhovala zrovna do Německa. A už jsem pochopila proč!“
Zaposlouchala se do rozmrzelého ticha a znovu se nadechla. „Říkala, že ji zbili Hitlerjugend. Ty o tom víš?“
Čekala. Pohled zabořený do cesty před sebou. Špičkou boty odstrčila kamínek.
„Nevím podrobnosti. Ale jestli ti babka bude cokoli vyprávět, nevěř jí. Vždycky si vymejšlela a domejšlela, jak se jí to hodilo,“ zabručel táta do Ninina ucha.
„Tatí,“ polkla Nina, „jak to bylo s tetou Evou? Proč vyrůstala jinde?“ Otázka, která jí už dlouho tvrdla v hrudníku, se vypotácela přes jazyk a rty.
„To je komplikovaný a už je to dávno. A musím přiložit do kamen, vyhasl mi oheň. Zastavte se s Tomášem zase někdy na čaj,“ rozloučil se.

Zaposlouchala se do svých kroků, které za sebou nechávaly bílou stavbu ztrácející se ve stínech večera. Odběhla v myšlenkách od Alžběty sama k sobě. „Nina je malířka, která nemaluje,“ zaznívalo mezi ozvěnami podrážek. Úsečně a opovržlivě. Vzdychla. Myšlenky se proplétaly do divokého víru.

„Vzpomněl jsem si,“ otočil se Tomáš na Ninu.
„Na co?“ zamračila se do tmy.
„Alžběta mi loni, když jsem pomáhal skládat dříví, pověděla, že pochází z Hrdlovky. Vyprávěla o válce. O Němcích, kteří ji zbili. Když jsem se pak díval na internet, zjistil jsem, že Hrdlovka už neexistuje – doslova ji vytěžili –, ale Záluží, o němž se také zmínila, stojí. Nedaleko žije teta Eva, pokud má babička správné informace.“

Nina zabořila ruce do kapes u bundy a pokývala hlavou. „Tajuplná teta Eva,“ poznamenala.
„Babička se mi tehdy zmínila, že by se ještě jednou chtěla podívat na sever,“ dodal Tomáš a hlasitě se nadechl.
„Řekla ti toho víc než mně. O některých věcech se u nás nemluví.“
Tomáš se dotkl vlažnou dlaní Nininých studených prstů. „Některý věci potřebují čas. Nezajdeme ještě na kafe? V městečku dole,“ naznačil bradou směr k pěšině mezi holým křovím, „bývala cukrárna.“
Nina souhlasila. Pustila se Tomášovy ruky a nechala chlad, aby z její kůže vysál zbytky jeho tepla. Roztáhla paže doširoka a hltala ztmavlý vzduch. „Představovala jsem si, jak bych ozdravovnu namalovala. Rozložila bych ji na linie a pak bych je znovu skládala. Obraz by nevyzníval tak ponuře jako skutečnost. Potřebovala bych k tomu černou, zelenou, stříbrnou a bílou barvu.“
Tomáš se usmíval, díval se na Nininy lokny, které v šeru proměnily barvu na medovou. Pak zvážněl. Mohl ji obejmout a tisknout ji k sobě, ale trápení, které bodalo v jejím hrudníku, zahnat neuměl.
„Vykáceli ty velké olše,“ všimla si Nina, když procházeli kolem cihlové zdi táhnoucí se nad jejich hlavami. Stoupla si na špičky a nakukovala do zahrady, která se na několika místech nepřirozeně vlnila. „Víš, že se říká, že jsou tady pohřbení Němci?“

Tomáš zavrtěl hlavou.

„Za války byl kousek odtud pracovní tábor pro politické vězně. Potom se ale situace změnila. Do tábora zavírali poražené Němce. Některé vyřídili rovnou na místě. Bylo to jenom pár let před tím, než se narodil můj táta. Nepřijde ti to zvláštní?“
„Pojď radši do tepla, už je chladno, ať nenastydneš,“ táhl ji od úvah k proskleným dveřím.
Vybrali si stolek u okna s výhledem na bývalá hospodářská stavení tisknoucí se k zámku. Oprýskaná omítka a vyhaslé neonové nápisy připomínaly zkrachovalé podnikání: opuštěný bar, prodejnu krmiv, kadeřnictví a drogerii. Nina míchala černou kávu, čelo svraštělé a co chvíli se podívala k oknu, na které se mezitím přilepila tma.
„Mám plán,“ řekla, když odložila lžičku na talířek, ukousla špičku a nechala vytékat kapky likéru po čokoládové polevě.
„Viděl jsem ti to na očích,“ zasmál se Tomáš a pohladil ji po ruce.
Nina si poposedla na židli. „Splním babi její poslední přání. Doufám tedy, že není poslední…“
„Cože?“ Tomáš spolkl sousto.
„Vezmu auto, naložím Alžbětu a pojedeme na sever, aby se podívala, kde se narodila. A taky aby viděla tetu Evu. Třeba se dozvím, proč vyrůstala v jiné rodině a proč se kolem celé rodinné historie chodí po špičkách,“ uvažovala Nina a představovala si, jak odkrývá těžkopádnou oponu, za níž se vynořují postavy a vypráví příběh, který se odehrál před desítkami let.

Jana Poncarová debutovala úspěšným románem Podbrdské ženy. Vloni vyšel román Eugenie inspirovaný skutečným osudem plzeňského hotelu Continental a jeho majitelky, s kterým vyhrála Cenu čtenářů literární soutěže Česká kniha 2020.