Vstává ve čtyři ráno, aby dodržel svou přísnou denní rutinu. Mezi psaním románů a běháním dělá obyčejné domácí práce, sám žehlí nebo myje nádobí. Haruki Murakami, hvězda japonské literatury, má na kontě již přes čtyřicet knih a nepolevuje v nastoleném tempu vyprávět další příběhy. Proč? „Zkrátka a dobře, pravda nesetrvává v klidu, je v neustálém pohybu. Právě v tom možná spočívá podstata vyprávění,“ říká jeden z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti.
Nevím, kolik dalších románů ještě dokážu napsat,“ řekl letos v únoru časopisu The New York Times. „Mám pocit, že toho zvládnu víc, protože psaní beletrie je tak úžasné, je to jako prozkoumávání sebe sama. I když jsem zestárl, stále je tu prostor pro objevování.“ V posledních letech nabralo Murakamiho psaní filozofičtější a reflexivnější ráz. Haruki Murakami ve své novince Město a jeho nejisté zdi přináší melancholický a filozofický příběh o ztracené lásce, hledání sebe sama a možnosti překonat zdi, snové i reálné.
PSANÍ JAKO SKOK DO NEZNÁMA
„Příběh přiteče zevnitř jakýmisi speciálními kanály. Není třeba dělat nic víc, stačí se jen dostat do proudu. Nikdy jsem neměl v úmyslu stát se spisovatelem – alespoň do svých dvaceti devíti let,“ řekl v interview pro časopis The New York Times. Jeho vstup na literární scénu byl spíš zásah bleskem než vědomé kariérní rozhodnutí. Dnes, ve svých 77 letech, září na vrcholu světového literárního Olympu, přestože se jeho tvůrčí metoda za téměř půl století nezměnila.
PRAVDA NESETRVÁVÁ V KLIDU, JE V NEUSTÁLÉM POHYBU.
Když si sedne k psacímu stolu, skutečně netuší, co se v příběhu bude dít dál. Pro autora, který prodal desítky milionů výtisků a jehož jméno se každoročně skloňuje v souvislosti s Nobelovou cenou, je to fascinující přiznání. Zatímco tvoří, dějí se zvláštní věci velmi přirozeně a automaticky. Sám Murakami se nepovažuje za klasického intelektuála. Vnímá se jako obyčejný muž, jehož výjimečnou schopností je sestoupit do sféry podvědomí a vrátit se zpět s uceleným vyprávěním.
MĚSTO BEZ VLASTNÍHO STÍNU
Jeho nejnovější román s názvem Město a jeho nejisté zdi představuje v autorově tvorbě unikátní milník. Nejde jen o další položku v bibliografii, ale o vyrovnání se s vlastním literárním stínem. Základ tohoto příběhu totiž položil již v roce 1980 v podobě novely, se kterou však nebyl nikdy spokojen. Cítil, že tehdy neměl dostatek technických dovedností ani životní moudrosti, aby tak silné téma uchopil správně. Trvalo více než čtyři desetiletí, než se k námětu vrátil.
Děj nás zavádí do města obehnaného vysokými zdmi, kde lidé žijí bez svých stínů. Stín je zde metaforou pro lidské ego, paměť a tíhu lidské existence. Aby mohl člověk vstoupit do tohoto izolovaného světa, musí se nechat svého stínu zbavit, což v autorově pojetí znamená ztrátu části sebe sama výměnou za pocit bezpečí. Kniha je rozdělena do tří částí. Zatímco ta první věrně kopíruje původní námět o mladíkovi hledajícím ztracenou lásku, další pasáže přenášejí děj do prostředí staré knihovny v japonské provincii Fukušima. Zde se téma zdí stává vnitřním konfliktem o tom, jaké bariéry si stavíme kolem svých srdcí, abychom přežili bolestnou ztrátu.
DŘÍVE VYŠLO: HON NA OVCI
Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska… Nečekaně ho vyhledá jistá organizace a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na ostrov Hokkaidó, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě…
JAZZ, BASEBALL A KUCHYŇSKÝ STŮL
Cesta k literatuře nebyla u Murakamiho přímočará. Narodil se v Kjótu v roce 1949 a vyrůstal v Kóbe. Jeho rodiče vyučovali japonskou literaturu, což v něm paradoxně vyvolalo odpor k domácí tradici. Raději utíkal k západní kultuře, k autorům jako Hemingway či Fitzgerald, a především k jazzu. V sedmdesátých letech provozoval se svou ženou Joko jazzový klub Peter Cat v Tokiu. Život barového majitele, zakouřené noci a neustálý přísun hudby formovaly jeho styl více než cokoli jiného.
Zásadní zlom přišel 1. dubna 1978 během baseballového zápasu na stadionu Džingú. Ve chvíli, kdy pálkař Dave Hilton odpálil double, pocítil Murakami náhlé vnuknutí, že by mohl napsat román. První knihu, Poslouchej, jak zpívá vítr, tvořil po nocích u kuchyňského stolu. Protože se mu nedařilo najít ten správný výraz v japonštině, začal psát anglicky a věty následně překládal zpět. Tím vznikl jeho pověstný úsporný a přímočarý styl, který byl v Japonsku zpočátku přijímán s nedůvěrou jako příliš západní.
DISCIPLÍNA JAKO CESTA K PŘEŽITÍ
Psaní je pro něj fyzická aktivita vyžadující stejnou výdrž jako maraton. Bez fyzické síly by podle svých slov nedokázal čelit temnotě, kterou ve svých dílech vyvolává. Volný čas pak věnuje poslechu vinylů, jeho sbírka čítá přes 10 000 kusů. V posledních letech musel spisovatel čelit vážné nemoci, která otřásla jeho přísnou rutinou. Měsíc byl upoutaný na lůžko a výrazně zhubl, což byl pro muže, který desítky let každý den běhá a plave, šok. Tuto zkušenost následně popsal jako druh zmrtvýchvstání. Tato událost se promítla i do jeho aktuálních textů, které jsou sice melancholičtější, ale zároveň v nich lze cítit nový druh optimismu a empatie. Literární zdi v jeho příbězích totiž nejsou neprostupné, jsou spíše vřelou pozvánkou k prozkoumání tiché krajiny naší vlastní duše
MĚSTO A JEHO NEJISTÉ ZDI
Dlouho očekávaný román volně navazuje na autorovu starší novelu z roku 1980 a tematicky se prolíná s jeho kultovním dílem Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Bezejmenný vypravěč se v sedmnácti letech zamiluje do dívky, která tvrdí, že její skutečné já existuje v tajemném městě za zdí. Když dívka náhle zmizí, hrdina hledá cestu za ní. Aby mohl do tohoto paralelního světa vůbec vstoupit, musí se oddělit od svého stínu. Ve městě se stává čtenářem starých snů v tajemné knihovně, kde dívku znovu potká – ta ho však už nepoznává. Nakonec se mu v dospělosti podaří vrátit se do reálného světa, aby našel smysl života.
UKÁZKA Z NOVINKY
V našem skutečném světě bydlíme já a ty poměrně daleko od sebe. Ne zas až tolik daleko, ale ani ne tak blízko, abych tě mohl jít navštívit hned, jakmile se mi zamane. Stačí, když sednu na vlak a jedu se dvěma přestupy asi tak půldruhé hodiny, a už jsem ve městě, kde žiješ. A ani jedno z měst, v kterých bydlíme, není obehnáno vysokými zdmi. Takže ho samozřejmě můžeme opouštět a zase do něj přicházet, jak se nám jen zlíbí. Já žiju na tichém předměstském sídlišti jen kousek od moře, ty zase v centru mnohem většího rušného velkoměsta. To léto chodím do třetí a ty do druhé na vyšší střední. Já na místní a veřejnou střední, ty na soukromou dívčí ve svém městě. Z několika různých důvodů se spolu reálně setkáváme jednou nebo dvakrát do měsíce, asi tak nějak. Vychází to zhruba na střídačku: jednou já navštívím tvoje město, pak zase ty přijdeš do mého města. Když mám navštívit tvoje město, jdeme do parčíku u vašeho domu nebo do veřejné botanické zahrady. Ve které se sice platí vstupné, hned u skleníku je ale malá kavárna, ve které nikdy není moc plno, a to je naše oblíbené místo. Objednáme si tam kávu a jablečný dortík (což je pro nás trochu přepych) a můžeme se zabrat do tichého rozhovoru jenom ve dvou.
HARUKI MURAKAMI (* 1949)
V roce 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda, místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo – nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo více než čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho práce, například Kafka na pobřeží, Sputnik, má láska nebo Muži, kteří nemají ženy. V říjnu 2006 byla autorovi v Praze udělena Cena Franze Kafky
Napsat komentář