Uznávaný přírodovědec a tvář populárních dokumentů BBC Sir David Attenborough vypráví o svých prvních cestách do neznáma za neprostupnou panenskou divočinou. Na konci 50. let zamířil doslova na druhý konec světa. Na Madagaskaru, Nové Guineji, tichomořských ostrovech i v australském Severním teritoriu natáčel divoká zvířata i původní obyvatele, jejichž zvyky byly (a dodnes jsou) pro naprostou většinu lidí na Západě zcela neznámé.
Knihu Výpravy na druhý konec světa: Další dobrodružství mladého přírodovědce u nás koupíte zde.
S Charlesem Lagusem jsme už společně absolvovali tři sběratelské a filmařské výpravy do tropů. Na palubě letadla, které s námi mířilo na východ za naší čtvrtou expedicí, jsme byli oba sužováni obavami, které nás neomylně přepadaly na začátku každé takové cesty. On v duchu kontroloval veškeré filmařské a fotografické vybavení a strachoval se, že doma nechal nějakou nepostradatelnou součást. Já si představoval všechny byrokratické překážky, na něž můžeme narazit, než vůbec dojedeme do Nonduglu, a snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsme přinejmenším většinu z nich předvídali a připravili se na ně.
Za tři dny jsme dorazili do Austrálie. Ze Sydney jsme potom odletěli na sever na Novou Guineu. V Lae, na severovýchodním pobřeží ostrova, jsme vystoupili z pohodlného čtyřmotorového letadla a nastoupili do podstatně méně luxusního stroje, který jednou týdně dopravoval zásoby do údolí Wahgi.
Seděli jsme na hliníkových sedátkách, jež připomínaly police a byly přimontované na jedné straně podél poloviny trupu letadla. Před sebou jsme měli dlouhou hromadu zásob, která byla přivázaná provazy k okům v podlaze a zabírala celou kabinu. Tvořily ji pytle s poštou, křesla, masivní litinové díly dieselového motoru, lepenkové krabice s jednodenními kuřaty, spousta bochníků chleba a někde mezi tím vším šestnáct kusů našich vlastních zavazadel a našeho vybavení.
Společnost na palubě nám dělalo sedm polonahých Papuánců. Seděli ztuhle a napjatě, s pevně sevřenými rty a zatvrzelými výrazy, nevidoucíma očima zírali přímo před sebe na hromadu beden vyskládanou pár centimetrů od jejich nosů. Přinejmenším část z nich letěla úplně poprvé – než jsme odstartovali, musel jsem jim ukázat, jak se mají připoutat – a na kůži se jim leskly drobné krůpěje potu.
Maličká okna smáčel déšť, jeho bubnování však zanikalo v řevu motorů. Venku jsem neviděl nic než rozmazanou šeď. Jak jsme stoupali výš a výš nad neviditelné hory, letadlo se naklánělo a klepalo. Lehce jsem se otřásl, protože v kabině bylo chladno a já měl kůži stále ještě lepkavou potem, který ze mě lil v dusném horku v Lae.
Letadlo vytrvale stoupalo, dokud se souvislý šedivý mrak venku nerozpadl do přízračných cárů mlhy. Najednou se kabina rozzářila, jako by někdo rozsvítil elektrické světlo. Vyhlédl jsem oknem ven. Na lesklých, slabě vibrujících křídlech letadla se blyštilo slunce. Několik kilometrů od nás vyčnívaly tmavé vrcholky hor z nehybných oblaků jako ostrovy z moře. Brzy se v bílém závoji pod námi začaly objevovat trhliny a každá nabídla letmou, pozoruhodně neskutečnou podívanou: na hadovité křivky stříbřité řeky, na pár maličkých chýší, většinou však na jednotvárný zelený manšestr. Tyto krátké záblesky země pod námi byly čím dál častější a delší, až se slily v jeden souvislý obraz nekonečné série rozeklaných vrcholů. Některé pokrýval hustý prales, jiné zůstávaly až na jednolitý porost hnědé trávy holé. Jeden za druhým pod námi hřebeny rychle ubíhaly, až se najednou země propadla a my už neletěli nad strmými štíty hor, ale nad širokým zeleným údolím. Bylo to Wahgi.
