Co se stane, když holka z Moravy uteče přes půl světa za svým snem?

Upřímně? Někdy je to pohádka, někdy zase noční můra. Jisté ale je, že nudit se rozhodně nebudete! Anna z Hollywoodu je velmi otevřené a trochu autobiografické vyprávění o cestě z domácího rybníka mezi žraloky do Los Angeles. Hlavní hrdinka je herečka, feministka i Bukowski v sukních. Chce být slavná a bohatá, zatím je ale zcela chudá a anonymní. Zatím…

LONDÝN, 2009: DO VELKÉHO SVĚTA

Letím poprvé do Londýna. Jdu na kurz muzikálu. Je mi dvacet, neumím zazpívat ani lalala aniž bych červenala, a jedu poprvé sama do hostelu. Na odličovacím tamponku vidím černé šmouhy, jaký tam mají v tom Londýně bordel, o hluku z ulice ani nemluvím. Ještě, než vyrazím, všechno si to představuju a bojím se u toho, V Londýně se pak bojím vlézt do odporné sprchy, co skoro neteče.

V pokoji na hostelu spí sedm kluků a já. V té době ještě netuším, co je gang bang a netuším, co je to nebezpečí, jen jsem chorobně přepečlivá a bojím se spíš tak všeobecně, neznáma asi. Kouřím na nouzových schodech a donekonečna hledám na mapě tu stanici, kontroluju padesátkrát, jestli půjdu dobře, další den vstávám o dvě hodiny dřív a všude čekám. Mám cop jak nějaká Rusanda a nesměju se jak Rusanda. Všichni mají rozcuchané drdůlky, co se ještě v Brně nenosí, vůbec tam nezapadám. Mám strach z války, mám strach bojovat na mezinárodním poli. Všem je šestnáct až osmnáct, takže si ve dvaceti připadám stará. Ale v momentě, kdy vstoupím do Top Shopu na Oxford Street, žádný strach neexistuje, jen nekonečné prostory, kde můžu být divoká verze mě, ta, kterou ještě vůbec nikdo nezná, jen čtyři kluci z Brna. To je ale vysokej počet sexuálních partnerů!

Po kurzu muzikálu jdu na kurz angličtiny. Bydlím u paní, co mi říká, že nás zničí Arabáči a kamerové systémy, že už vůbec nemáme svobodu. Prý by chtěla potkat sexy Poláka, protože ty pracujou rukama, a to se v Londýně cení víc než bankéři. Prej dělal nějakej Polák u ní doma, ale je ženatej, což se nedělá, to s ním dělat.

Na kurzu je holka z Brna, co má extrémně blonďaté vlasy a pořád nosí černou a výstřihy. Je strašně umělá tak celkově. Bere mě do černošských klubů. Říká, že mám příliš dlouhý sukně, ať nejsem tak slušná. Vždycky má nějakýho kámoše, a pak jsme ve VIP zóně s vodkou zadarmo. Prý si chce užívat, co to jde.

Po pár večerech venku mi řekne, že jí v sedmnácti znásilnili, že se nesnáší, a že má anorexii. Tenkrát mi to ještě nikdo neřek. Od týhle holky dál mi to ale řekla skoro každá, dřív nebo později na to došla řeč. Jedno, druhý, nebo všechno z toho. Proč mám být zasraná vrba všech nevím, ale asi mi ty lidi věřili a já se jednou měla dozvědět, že svět není ani bezpečnej hostel s fajn Nizozemcema, ani idylickej kurz muzikálu, nebo paní, co mi ukáže maca kořen a že lze mít peníze na permanentku do posilky a nechodit tam.

Svět je válka, kde každá holka, co má trochu namalovanější oči, trpí. Když se odmaluje, kouká se do zrcadla a vzpomíná, co všechno zažila a hezký věci to fakt nejsou. Svět je trochu rychlejší chůze, když jdete kolem smradlavýho kanálu v Londýně si koupit třešňovou kolu k večeři, protože vám to přijde správný občas takhle nevečeřet. Jdete rychle, protože se necítíte bezpečně, v takovéhle ulici. Svět je jedno velký nebezpečí, boj a smutek, že ani ten ženatej Polák s váma nechce jít do posilovny, když ji máte předplacenou a nechodíte tam. Svět je holka s copem z Moravy, co chodí do všech divadel za pět liber, na taneční hodiny do Pinapple Studios, stojí vzadu, kope si nohy k uchu, točí tři piruety a je šíleně nešťastná, že je to málo. Večer si dá salát ze slevy, další divadlo za pět liber a nějaký večery taky doporučení zůstat doma, protože hrozí teroristický útok. Svět je holt válka, a to i v místech, kde to tak nevypadá.

Když mi někdo ustaraně volá a ptá se mě, jestli jsem v pořádku, že o mě měl strach, přijde mi to fiktivní, směšné a nepochopitelné. Já žila na různých bojových územích. Nejdřív doma na Moravě, a od osamělých hostelů úplně všude po světě. Bydlela jsem na milionech gaučích, taky na zemi v hotelovým pokoji, spala jsem po letištích, autobusech, v kufrech aut. Válka byl můj domov a když se o mě někdo bojí, vysměju se mu, protože měl začít mnohem dřív. O mě se nikdo nebál v dětství a ani teď by mi taky nikdo volat neměl. Bát se o mě je nesmysl. Já prošla nejedním plamenem světa, dívala se do očí býkům i toreadorům, nakonec mě chtěl někdo škrtit tím červeným ručníkem na bejky, nebo jak se tomu nadává, a já se vždycky dostala do VIP zóny přes někoho, kdo zažil mnohem víc utrpení, než byste si mohli ve své mysli, co odsuzuje blondýny s velkou vrstvou kouřovýho make-upu, myslet. Ten kouřovej mejkap asi vymysleli, abychom poznaly ty, co prošly plamenama a dívaly se býkovi do očí. A chytly ho za koule.

Ukázka z knihy Anna z Hollywoodu od Aleny Dolákové.

Sdílet