Hanišová web1

„Kromě příběhů hlavní protagonistky a její kamarádky jsou všechny příběhy v knize skutečné,“ říká autorka románu Rekonstrukce, spisovatelka Viktorie Hanišová.

Viktorie Hanišová pochází z Prahy, na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Od září 2019 působí na volné noze, živí se překládáním a psaním. Podle svých slov by ráda učila ve škole, děti „zpracovala“ a učila němčinu 🙂 Debutovala románem Anežka (2015), následovala Houbařka (2018). Její nejnovější kniha Rekonstrukce vyšla vloni a završuje volnou trilogii románů, jež propojuje téma mateřství a patologických či jinak nefunkčních vztahů. 

Hanišová web2

Nejdříve k Rekonstrukci. Příběh začíná dosti temně – novinovým ústřižkem se zprávou o tom, že matka zabila jedno ze svých dětí a sama pak spáchala sebevraždu. Druhé dítě, holčička, přežije. Právě to je hlavní hrdinka knihy. Eliška. Proč zrovna tohle téma? Jak vás napadlo?
To je založené na skutečné události, která se stala poblíž Prahy v jedné vesnici. Matka zavraždila jedno ze svých dětí, poté se pokusila o sebevraždu, která se jí nepovedla. Nakonec ji zachránili. Nejděsivější na tom bylo, že ve vedlejším pokoji spal její druhý syn, kterého z nějakého důvodu vynechala. Rozhodla se zabít jedno dítě a druhé nechala být. Právě přeživší dítě mi připadlo jako největší oběť příběhu. Přišlo mi děsivé, avšak zajímavé, s čím se musí vyrovnávat. Celý život se musí ptát, proč si matka vybrala jeho sourozence, a ne jeho. Jestli je to dar, nebo prokletí. To byl můj výchozí motiv pro román – napsat to z pohledu dítěte, které se musí s takovým strašným traumatem z dětství vyrovnat.

V knize popisujete i řadu podobných případů matek vražedkyň, skutečných událostí. Dělala jste si nějakou rešerši?
Kromě příběhu hlavní protagonistky jsou všechny příběhy, které v knize jmenuji, skutečné. Už předtím, než jsem začala psát knížky, mě dlouhodobě zajímaly a zajímají příběhy lidí v mezních situacích, a to, jak se v nich chovají. Rešerši jsem si skutečně dělala a tohle téma jsem nastudovala.

Motiv samotný – matka vraždící své dítě – je pro nás těžko vstřebatelný, je hrozivý a nepochopitelný. Protiví se totiž vůbec roli matky. Jak se k němu postavit? Lze to nějak hodnotit?
Myslím, že na to jsem odpověděla svou knihou. Je to vlastně mytologické téma. U matek vražedkyň se někdy dají vysledovat vzorce toho, proč se k takovému chování uchýlily. Jeden vzorec je třeba Médeia, která zabije své děti, aby za zradu potrestala Iásóna. To je jeden důvod. Častěji se asi jedná o duševní poruchu nebo tzv. rozšířenou sebevraždu, kdy matka spáchá sebevraždu a dítě „vezme s sebou“, aby netrpělo.

Vás ale v příběhu nezajímá matka, ale Eliška, dítě, které přežilo.
Asi každý člověk, který si prožil nějaké trauma, ví, že se vlastně celý život vyrovnává s otázkou, proč se to stalo a proč zrovna jemu. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry si člověk, který projde tak zásadním traumatem, v sobě dokáže podobné zážitky zpracovat a žít s nimi dál. V Rekonstrukci jsem se snažila zachytit dilema, jestli je to smíření a vyrovnání se vůbec možné.

Eliška se svůj zážitek snaží nejdříve vytěsnit, vůbec neřešit. To se jí ale nevede a upne se proto k druhému extrému – snaží se najít důvody, přijít všemu na kloub. To se jí ale také nedaří. Je možné jít středem?
První fází vyrovnávání se s traumatem je většinou jeho odmítání, popírání. Pak se člověk obvykle začne zlobit a pak nastává fáze smíření. Vytěsnění praktikuje spousta lidí, ale ono se to pak projevuje jinak – nočními děsy apod. Nebo se do toho člověk může vrhnout, projde si revizí vzpomínek a naučí se tomu čelit. To vyžaduje mnohem větší práci a dlouhodobé úsilí. Eliška se dostává do paradoxní situace, sama nežije plnohodnotný život. Křečovitě se snaží vyřešit dilema z počátku jejího života, myslí si, že jí to dá nějaký klíč k vlastnímu životu a ona pak začne žít. Jenže to funguje přesně naopak. Neustále řeší minulost, odmítá všechny lidi kolem sebe a vlastně sama nežije.

V knize se objevují poměrně přesné reálie z ČVUT. Máte vystudovanou anglistiku a germanistiku, jak se tam Eliška octla? Děláte si pro pozadí příběhu rešerše?
Architektonické otázky mi opoznámkovala kamarádka, architektka. Přípravy si dělám. Po zkušenosti s prvním knihou, kdy jsem si žádnou přípravu nedělala, jsem totiž zjistila, že je docela dobré tomu věnovat čas 🙂 Při Houbařce už jsem tomu věnovala několik měsíců. Načítala jsem si atlasy hub a dívala jsem se na mykologické pořady. Dělala jsem si také technickou přípravu – rozepisovala jsem si chronologii příběhu, aby seděly roky a měsíce. V případě Anežky jsem tohle neudělala a redaktor mi vlastně tak třetinu knihy vyškrtal. Ten text, co jsem jim poslala, měl mnoho odboček, byl stylově nejednotný. Hrála jsem si na takovou postmodernu, na kterou nemám. Redaktor dal příběhu tvář. U dalších knih jsem se snažila, aby se tohle už nemuselo stát. Co mi taky nešlo, byla snaha o humor, který ne vždycky vycházel. Někdy to, co mně přišlo vtipné, asi úplně legrační nebylo. Zjistila jsem, že ironizující pohled mi nejde.

Hanišová web3

Váš první román Anežka je o nefunkčním vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. Také v pozadí Houbařky je ukryto trauma, které si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Je tam téma násilí v rodině a zneužívání. V čem jsou si vaše knihy podobné?
Všechny tři mají podobné téma. Vždy je tam nějaká konstelace matky a dcery a také nějaké rodinné tajemství, které rozkládá vztahy. Kulisy děje jsou pak už úplně jiné, a i příběhy se celkem dost odlišují. Je ale pravda, že už jsem si sama říkala, že tři asi stačí.

Všechny ty příběhy jsou emočně hodně silné. Jejich hrdinky za sebou mají traumata a ocitají se v mezních situacích. Je to pro vás náročné? Jak to při samotném psaní prožíváte?
Je pravda, že je asi trochu divné, že tyhle příběhy často píšu ve volné chvíli. To znamená zrovna, když se starám o děti. Píšu o vraždících matkách a mezitím říkám „Vezmi si to lego.“ nebo „Tady máte rohlík.“ Ale knížky, které píšu, jsou pro mě „seberozvojové,“ řeším v nich témata, která mě osobně zajímají. Mateřství je jedním z nich. Asi proto, že moje vlastní mateřství mě velmi překvapilo. Pozitivně i negativně.

Mohu se zeptat, v čem spočívala ta negativní zkušenost?
Jako první se mi narodila dcera, pak dvojčata. Cítila jsem tlak okolí na to, abych byla veselá máma, abych měla neustále radost, doma vařila a byla celkově hrozně spokojená. Jenže já jsem to takhle úplně necítila. V tu chvíli se to na mě valilo snad ze všech časopisů… Říkám to na rovinu, a moje děti to vědí, že mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Myslím si, že jsem asi měla poporodní psychózu. Někdy jsem měla pocit, že musím všeho nechat a odejít. Říkala jsem si sama sobě, že musím něco dělat, nebo se zblázním. S první dcerou jsem udělala doktorát, s dvojčaty jsem napsala knížku.

Vaše knihy často končí tak, že si je člověk může tak trochu vyložit sám. Ráda necháváte čtenáře, aby nad tím sami přemýšleli? Je to úmysl?
Je. Je to můj obecný náhled na témata, o nichž píšu. Ale v mém pojetí nejde vyloženě o otevřený konec, je to logické vyústění těch příběhů jako takových. Není to tak, že bych nevěděla, jak z příběhu ven. Konec mám rozmyšlený ve stejnou chvíli jako začátek. Můj konec je jedna možnost, ale není to možnost jediná.

Ví se o vás, že sama ráda čtete. Prozradíte nám, co nejčastěji?
Nejčastěji mám rozečtené tři knihy. Většinou mám jednu, co mě baví, jednu, co musím, a jednu „knihu na záchod.“ Také prokládám odborné knížky romány (třeba těmi od Aleny Mornštajnové). Teď mám rozečteného Philipa Zimbarda (americký psycholog známý zejména jako koordinátor tzv. stanfordského vězeňského experimentu).

Chystáte něco nového?
Na podzim vyjde sbírka povídek, která se téměř určitě bude jmenovat Dlouhá trať. Je to soubor povídek o sebevraždě. Jejich postavám zasáhne do života nějakým způsobem sebevražda. To ale neznamená, že to bude nutně depresivní.

Je něco dalšího, co byste chtěla napsat? Něco, co vám uvízlo v hlavě?
Cítím ten tlak, že bych měla napsat pohádky, říká to i moje maminka. Už jsem i začala, ale strašně mi to nejde. Ty dětské příběhy mě vůbec nebaví a asi z toho nic nebude. Chtěla bych ale udělat výběr ze sudetoněmecké prózy.

Obálka, vazba i samotná sazba knihy je pro nás, kdo si knihy rádi kupujeme, nemálo důležitá. Vyjadřujete se sama ke grafické podobě svých knih? Máte šanci do toho procesu nějak zasáhnout?
Jsem obecně velmi spokojená se spoluprací s Hostem. Nemám pocit, že by dělali něco, co nechci. Redakční práce funguje skvěle, jak u mých vlastních próz, tak u překladové literatury. U obálky je to tak, že mailem dostanu návrh a nakladatel se ptá, co na to říkám. Ještě jsem nebyla nespokojená. Hlavně Rekonstrukce se mi líbí moc a Anežka je možná ještě lepší.

Sdílet