Petr Nárožný vzpomíná a vypráví

Český herec, komik, moderátor a dabér Petr Nárožný (* 14. dubna 1938 v Praze) v rozhovoru přibližuje své autorské dvojalbum s názvem ŠKODA SLOVA, KTERÉ PADNE VEDLE…

Pane Nárožný, vy jste měl teď v únoru nějaká výročí, že?
Ano, letos slaví Činoherní klub 55 let. A já se ve vší skromnosti připomínám, že 12. února 1980, tedy před čtyřiceti lety, jsem si tady zahrál v režii Ladislava Smočka svou první roli, svého Hejtmana z Kopníku.

To už je to opravdu tak dlouho?
Ano, je to už moc dlouho, a proto také letos v červnu v Činoherním klubu končím. Před mnoha lety jsem kdesi řekl, že „divadlo je náročná milenka, která hodně bere a málo dává“. Dnes bych to poopravil. Ta moje milenka mi v životě dala hodně moc krásných zážitků, kamarádů, přátel, vzpomínek, vlastně se tomu říká štěstí. Asi mě ta Thálie opravdu milovala.

Ale hrát snad nepřestanete?
Hraji už dvacet dva let v divadelní agentuře Harlekýn. V současné době je to šest komedií. Díky agenturnímu hraní jsem si zahrál s herci, se kterými bych se za normálních okolností na jevišti nejspíš nikdy nepotkal. Jana Brejchová, Jaromír Hanzlík, Jiřina Jirásková, Libuška Švormová, Květa Fialová, Láďa Mrkvička… Bylo jich hodně a je na co vzpomínat. Ten krásný film, kde s nimi hraji, mám už jen ve své hlavě a někdy v noci si ho pouštím.

Pojďme k tomu, proč jsme se sešli. Budete vydávat vlastní desku… To vás napadlo jen tak, vydat desku?
Ano, to mě napadlo jen tak. Možná, že to způsobilo loňské horké léto v mé milované Třeboni.

Napsat vzpomínky by vás netěšilo?
Už před lety mě oslovilo několik nakladatelství, jestli bych o sobě nechtěl něco napsat. Vždycky jsem odpověděl přesně tak, jak před mnoha lety na podobné nabídky odpovídal Vladimír Menšík: „Víte, já bych psal, ale to bych nesměl číst!“ Parádní zkratka, líp to říci nejde. A potom taky, koho by to zajímalo? Já sám čtu životopisy velmi rád, ale třeba Vita Caroli nebo Churchilla. Číst ale životopis souseda z baráku, kde bydlím, by mě netěšilo. A tím sousedem jsem pro toho souseda zase já, že?

A tak jste vydal vzpomínky na CD, to je pro vás něco jiného než kniha?
Je to úplně něco jiného. Mám doma řadu cédéček, na nichž vypráví a vzpomíná Mirek Horníček, pro mě nezapomenutelný Vláďa Svitáček, Vladimír Menšík, a když je mi občas smutno, což ke stáří patří, tak jsou zase všichni ti báječní lidé se mnou v pokoji nebo v autě a vyprávějí to právě mně! To je právě ta radost ze sdílené intimity, kterou dokáže jen lidský hlas. A tak mě napadlo, že je tady pár kamarádů a hodně přátel a známých, s kterými jsem ušel kus života, a třeba by si se mnou po letech rádi popovídali. A také jsem si přikázal, že nebudu dojatě vzpomínat ani kázat. Opravdu žádná velká moudra. Prostě někdy je sranda víc než celý Schopenhauer.

Takže jste se do toho pustil?
Měl jsem pár věcí, které jsem kdysi napsal pro sebe a kamarády. Třeba Anatomii vernisáže, Starý jste, když… Pro své děti jsem před pětatřiceti lety napsal výchovnou sprostou pohádku, pak je tam vtip a samozřejmě nezbytná veselá příhoda z natáčení. Všechno to vyprávím já a také ručím za to, že se to opravdu stalo jenom mně. No vidíte, dalo to přes 100 minut a jsou z toho dvě cédéčka. A teď už se mě prosím zeptejte, kdo se mnou na nahrávce spolupracoval.

Prozraďte, kdo to všechno byl?
Pěkně popořádku. O režii jsem požádal Tomáše Vondrovice. Známe se léta, pár věcí jsme spolu v minulosti už dělali. Jemný, vzdělaný pán, který když poradí, tak vždycky dobře. A lidé, kteří mají tak citlivé ucho na práci ve studiu, už se snad dnes ani nerodí. O muziku, která by to trochu neučesané vyprávění pospojovala a dala tomu, jak se říká, ksicht, jsem poprosil Jirku Stivína. Co vám budu povídat, udělal to tak, jako kdybychom to od začátku vymýšleli spolu. Díky moc. Točili jsme v Řevnicích pod laskavým vedením Heleny Rytířové, která nám k tomu vařila skvostné polévky, na něž se nedá zapomenout. O kresbu jsem požádal pana Miroslava Bartáka, kterého si nesmírně vážím. Přišel, nemluvil, přislíbil a nakreslil. Velký dík, Mistře. No a nakonec pán, bez kterého by to celé nebylo, Lubomír Houdek, šéf vydavatelství Galén, kterému jsem před časem řekl o svém nápadu, laskavě mě vyslechl a pak stručně dodal: „Tak to natočte a vydáme to.“ Díky, pane doktore. Jo a jmenovat se to bude Škoda slova, které padne vedle…

A co té vaší desce popřejete? Máte nějaké přání?
Mám. Aby si tu moji desku koupila celá Čína. Člověk má být skromný.

Více informací o 2CD Škoda slova, které padne vedle ZDE.

Rozhovor vznikl pro dubnové vydání magazínu PAGE, takže si jej zde můžete přečíst exkluzivně 😊