Můžeme se někdy skutečně vymanit z kruhu rodinných traumat, nebo nás minulost navždy formuje? Spisovatelka Pavlína Křivánková se ve svém novém románu Souřadnice Vegy vydává po stopách tajemství, která měla zůstat navždy skryta pod povrchem každodennosti. V rozhovoru mluví o inspiraci zapomenutým krajem v pomezí Karpat i o tom, jak tenká je hranice mezi obětí a viníkem ve světě, kde pravidla hry stále a nesmlouvavě určuje i to, „co si lidé řeknou“.
PAVLÍNA KŘIVÁNKOVÁ
pochází ze Zlína, kde i žije. Debutovala románem Chalupa (2023), který oslovil tisíce čtenářů. Ve své tvorbě se věnuje psychologii postav, rodinným vztahům a tématům viny, mlčení a mezigeneračních traumat.
Souřadnice Vegy jsou jejím druhým románem.
Po velkém úspěchu předchozího románu Chalupa přicházíte s novinkou Souřadnice Vegy. Jsou si knihy podobné, nebo jste se vydala úplně jiným autorským směrem?
Knihy si podle mě jsou podobné tím, co mě jako autorku dlouhodobě zajímá – vztahy, rodinná traumata, vina, mlčení a hrdinové, kteří nejsou ani dobří, ani špatní, ale především jsou lidští. Souřadnice Vegy jsou ale rozhodně syrovější a psychologicky hlubší. Nechtěla jsem psát pokračování Chalupy, spíš další příběh z jiného lidského světa.
Děj jste zasadila do pomezí Karpat. Proč?
To prostředí znám, nějakou dobu jsem tam pracovně působila. Fascinuje mě nejen tamní krajina, ale i to, že je to svým způsobem trochu zapomenutý kraj – a nemyslím to nijak negativně. Lidé tam stále žijí víc komunitně, udržují tradice a zvyky. Překvapilo mě třeba, kolik mladých lidí na moravsko‑slovenském pomezí stále chodí do kostela. A právě vztah k víře a k Bohu pro mě byl v té knize důležitý, protože tam pořád přirozeněji prostupuje každodenním životem, na rozdíl od velkých měst.
Kniha je popisována jako propletenec osudů se „skoro detektivní zápletkou“. O jaký žánr vlastně jde?
Detektivní linka tam určitě je, ale pro mě nikdy nebyla tím hlavním. Mnohem víc mě zajímalo, co s lidmi udělá trauma, o kterém se roky nemluví. Takové věci totiž podle mě nezmizí jen proto, že je vytěsníme nebo pojmenujeme jako minulost. Naopak si dál žijí vlastním temným životem a postupně ovlivňují vztahy, rodiny i další generace. I proto bych Souřadnice Vegy zařadila spíš k psychologickým románům než k detektivce.
A jakou důležitou roli hraje v zápletce rodinné tajemství?
Nejde ani tak o rodinné tajemství v klasickém smyslu. Spíš o něco, o čem se dvě postavy rozhodly celý život mlčet. Jenže právě mlčení tomu nakonec dává obrovskou sílu. Vlastně mám pocit, že to tajemství je dalším hrdinou celé knihy. Ovlivňuje vztahy, rozhodování postav i jejich životy mnohem víc, než si samy připouštějí. A bez něj by ani nebylo co vyprávět.
V románu se hodně vracíte do minulosti. Proč je pro vaše hrdiny tak důležité pochopit, co se stalo před mnoha lety?
Protože mě fascinuje, jak moc naši přítomnost ovlivňuje to, co jsme prožili a co jsme si z dětství odnesli. Moje postavy dlouho žijí v přesvědčení, že minulost mají za sebou, ale postupně zjišťují, že právě ona formuje jejich vztahy, rozhodování i to, kým vlastně jsou. A že pochopení toho, co se kdysi stalo, může být někdy jediná cesta, jak ten kruh konečně přerušit.
Jak se vám jako autorce hledá rovnováha mezi syrovou realitou a jejím literárním ztvárněním?
Abych pravdu řekla, nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Asi k tomu přistupuji hodně intuitivně. Nechci čtenáře samoúčelně šokovat, ale zároveň nemám ráda idealizaci života a vztahů. Snažím se psát pravdivě a být v emocích i prožitcích co nejupřímnější, i když jsou některé situace nepříjemné nebo bolestné. Potřebuji věřit tomu, co píšu – že je to skutečné, uvěřitelné a že by se moji hrdinové, kdyby byli lidmi z masa a kostí, opravdu zachovali právě takhle. Ostatně sama mám nejraději knihy, které mě nějak zasáhnou, nejen uklidní.
Co vše se dá odpustit, a co už ne? Najdou čtenáři v příběhu odpověď na tuto těžkou otázku?
Nenajdou. Na tuhle otázku si musí každý odpovědět sám. Ostatně Souřadnice Vegy nejsou knihou o odpuštění v klasickém smyslu. Spíš jsou o tom, jak složití lidé dokážou být. Jak může být člověk zároveň obětí i padouchem a jak tenká někdy bývá hranice mezi vinou, slabostí a snahou přežít.
Co je pro postavy vašeho příběhu těžší: bojovat s vlastními démony, nebo s tím, co od nich očekává okolí?
Řekla bych, že obojí. A hlavně že jedno velmi ovlivňuje druhé. Moje postavy vyrůstají v prostředí, kde je silně zakořeněné, co se sluší, co se odpouští a hlavně „co si lidi řeknou“. Vymanit se z očekávání okolí a žít podle sebe je ale vlastně problém skoro každého člověka. A právě tlak okolí často způsobí, že lidé svoje slabosti ještě víc skrývají. Přitom jsem přesvědčená, že člověk začne být opravdu svobodný až ve chvíli, kdy přestane žít hlavně podle očekávání ostatních.
Která z postav pro vás byla „nejtvrdším oříškem“ na pochopení a napsání? A proč?
Největším oříškem pro mě vlastně bylo, aby každá postava byla jiná. Abych nevymyslela pět hrdinů, kteří budou ve výsledku jako přes kopírák. Nad tím jsem při psaní hodně přemýšlela. Ale pokud bych měla být konkrétní, tak asi Magda. Nechtěla jsem, aby byla jen obětí nebo jen „zlomenou ženou“. Zajímala mě její síla, vztek, destruktivnost i touha po blízkosti. Byla psychicky velmi náročná právě tím, jak je rozporuplná a jak člověka nutí neustále měnit pohled na ni.
Čerpáte inspiraci pro psaní ve vlastním životě, nebo sázíte spíš na autorskou invenci?
Moje příběhy jsou vlastně kompilát všeho dohromady. Mých zkušeností, prožitků, vyprávění jiných lidí, ale i toho, jak vnímám svět, vztahy a lidské chování. Inspirace tam vždy nějaká je, ale většinou stojí jen na úplném začátku. Samotný příběh a to, kam začne směřovat, ji potom postupně úplně pohltí a začne si žít vlastním životem.
Jaké autory nebo autorky nejraději čtete?
Mám ráda autory, kteří umí jít pod povrch postav a nebojí se složitých témat. Napadá mě třeba Elizabeth Strout, která podle mě v Olive Kitteridge stvořila jednu z nejdokonalejších literárních postav vůbec – stárnoucí učitelku Olive. Byla jsem fascinovaná tím, čeho všeho se na ní autorka „dopustila“. Kolik protivných, tvrdých nebo nepříjemných vlastností do ní dokázala vložit, a přesto jsem si ji jako čtenářka zamilovala. A právě to je pro mě na literatuře asi nejzajímavější – když autor dokáže vytvořit člověka, který je složitý, nedokonalý, někdy až nesnesitelný, ale přesto mu rozumíme.
Jaká kniha je vaší srdeční záležitostí a proč?
Srdečních knih mám více, ale pokud bych měla vybrat jednu, byla by to asi Černá skříňka od izraelského spisovatele Amose Oze. Fascinuje mě, kolik vrstev ten román má – bolestnou lásku, ve které se postupně mísí cit, nenávist i závislost, humor, bolest, vztahy, tajemství i nesmírně silně zachycenou ambivalenci a tragiku spojenou s budováním izraelského státu. A zároveň i velmi přesně vykreslené postavení mužů a žen v tehdejší společnosti. Navíc je psaný formou dopisů, což normálně úplně nevyhledávám, ale Amos Oz v té knize podle mě naprosto dokonale využil všech možností, které tenhle způsob vyprávění nabízí. Navíc každá věta je přesně tam, kde má být. Je to prostě jeden z těch románů, u kterých jsem si jako autorka říkala, že nad něčím takovým můžu jen tiše blednout závistí.
Existují cesty, které si člověk nevybírá, a lidé, které by raději nepotkal. Helenin přítel je nedostupný. První společné dítě se dere na svět a po Karlovi se slehla zem. Mladá žena utíká z města na valašskou samotu, od lidí a své matky, která přesně ví, jak by měla dcera žít, ale sama je nešťastná a osamělá. Tereza má trable s nesnesitelným šéfem a do toho manžel vybral bez jejího vědomí větší částku ze společného účtu. Jako by nestačilo, že se musí potýkat s krizí středního věku, vyčpělým vztahem a dcerou, které nerozumí. Když se ve dveřích bytu objeví policie, pochopí, že se stalo něco zlého. Životní dráhy obou žen přetrhne krutá událost a příběhy se protnou. Každá se s osudovou ztrátou musí vyrovnat po svém. A dokážou být ještě někdy vůbec šťastné?
Ikar / 329 Kč
Příběhy jedné rodiny i dalších lidí z pomezí Karpat se zdánlivě odvíjejí nezávisle na sobě, ale postupně se odkrývá propletenec mezilidských vztahů s téměř detektivní zápletkou. V jednom domě se znovu potkávají sourozenci Magda a Petr, jejich matka Barbora a lidé z vesnice i nedalekého města. Na povrch vyplouvají skrytá zranění – ztráta dítěte, domácí násilí, vina i touha po vykoupení. Autorka nás retrospektivně provádí osudy jednotlivých postav, skládá střípky milostných i rodinných vztahů až k tragické události, která stála na počátku příběhu a trvale ovlivnila životy hrdinů knihy, a ukazuje, jak obtížné je vymanit se z rodinného i společenského tlaku.
Ikar / 399 Kč
Napsat komentář