Americká spisovatelka Laura Nowlin navštívila koncem dubna Prahu, do které se náramně těšila, a to nejen kvůli svému oblíbenému Kafkovi. Setkali jsme se v kavárně Louvre a úspěšná autorka mela na sobě tričko s anglickým nápisem: „Dávej si pozor, nebo skončíš v mé knize.“ Při rozhovoru si pochutnávala na tiramisu, které si prý nikdy nedokáže odepřít.
Tohle je vaše poprvé v Praze. Jak se vám tu líbí?
Zbožňuji to tady. Všem říkám, že tohle město je krásnější než Paříž. Je těžké to popsat, ale všechny budovy vypadají tak staře. Kamkoliv se podívám, proběhne mi hlavou myšlenka: „Tohle nevypadá jako doma.“ Také mám ráda hřbitovy, včera jsem byla na Vyšehradě. Je opravdu pěkný, nikdy jsem nebyla na tak starém hřbitově – nebo v tak starém kostele.
Jste velkou fanynkou Franze Kafky. Jak jste ho objevila?
Nejsem si úplně jistá. Na vysoké škole jsem četla některé jeho povídky, ale teprve když jsem si přečetla Zámek, stala jsem se jeho velkou fanynkou. Ten román mi připomíná moje noční můry nebo úzkostné sny – vždycky se v nich snažím něčeho dosáhnout, je to přímo přede mnou, ale nemůžu se k tomu dostat. Když jsem tu knihu četla, pomyslela jsem si: „Bože můj, on mi rozumí.“ Je to něco jako telepatie – jeho myšlenky a pocity z té dávné doby se přenesly do mé hlavy a já je poznala. V jistém smyslu to nastavilo laťku pro to, o co se sama snažím.
Byl vám inspirací, proč jste se stala spisovatelkou?
Začala jsem psát už ve čtvrté třídě, takže spíš ne. Ale když jsem se o jeho živote dozvěděla víc, jeho nadšení a odhodlání mě velmi inspirovaly.
Četla jste i jiné české autory?
Ještě ne, ale slyšela jsem, že bych si měla přečíst Babičku. Včera jsem viděla hrob její autorky Boženy Němcové.
Máte raději smutné, nebo šťastné konce?
Dávám přednost takovému závěru, který se k příběhu hodí. Někdy se smutný konec nezdá být vhodný, jindy zase ano. Záleží na struktuře, očekáváních a symbolice, kterou autor nastavil. Závěr by měl podtrhnout to, co se autor snaží sdělit.
Ve svých knihách se často zabýváte tématem lásky mezi mladými lidmi. Jak vnímáte výzvy, kterým celí dnešní generace, pokud jde o vztahy?
Když jsem byla teenager, sociální sítě ještě neexistovaly. Ani postavy v mých knihách je nijak zvlášť nevyužívají. To je rozhodně něco nového, čím jsem se v knihách zatím nezabývala.
Myslím si však, že lidé jsou v podstatě stále stejní bez ohledu na dobu. Způsoby komunikace se mění, ale pocity a motivace zůstávají.
Jako teenager se neustále snažíte přijít na to, kdo jste, co od života očekáváte a co očekáváte od svého partnera.
To platilo vždycky.
Co je podle vás na dospívání nejtěžší?
Těžko se to vyjadřuje… Teenageři na sebe vyvíjejí obrovský tlak. Panuje představa, že musíte hned teď učinit velká, osudová rozhodnutí. Ale váš život se může ve dvaceti nebo třiceti letech úplně změnit. Jako teenager máte pocit, že se všechno zhroutí, pokud věci nepůjdou podle plánu. Proste nemáte představu o tom, jak rychle se život může změnit. Před deseti lety jsem vydala román, ale nebyla jsem slavná. Teď jedu turné po Evropě a setkávám se se čtenáři. Přitom když jsem byla teenagerka, psala jsem svůj první román – byl opakovaně odmítán a zdálo se, že se to nikdy nezmění. No a teď jsem tady.
Je něco, co vám z období dospívání chybí?
Hlavně ta energie. A také mi tehdy Amerika připadala jako místo, kde bylo víc naděje. Chybí mi víra, že se věci zlepší. Ted si tím už nejsem tak jistá – ale kdo ví, třeba až mi bude osmdesát, ohlédnu se zpět a řeknu si, že jsem se pletla.
Ve vašich příbězích se často objevuje motiv „co by, kdyby“. Přemýšlíte někdy o tom, jak by se věci ve vašem vlastním živote mohly vyvinout jinak?
Ano, přemýšlím, ale kdybych něco změnila, možná by mě to vedlo jinou cestou, než jaká mě přivedla sem. A okamžik, ve kterém se teď nacházím, bych nevyměnila ani za nic. Prošla bych těmi těžkostmi znovu, abych se dostala právě sem…
Témata lásky a ztráty jdou ve vašich knihách často ruku v ruce. Vnímáte tyto dva motivy jako neoddělitelné?
Ano. Nic netrvá věčně. Nemůžete někoho milovat, aniž byste věděli, že jednoho dne odejde. To k životu prostě patří.
Než jste napsala svou první knihu, pracovala jste v knihovně. Pomohlo vám to při psaní?
Žádnou zvláštní výhodu mi to nepřineslo, ale díky tomu jsem se dostala ke knihám, po kterých bych jinak nesáhla. A čtení je pro spisovatele tou nejlepší školou. V knihovnách se navíc potkáváte s nejrůznějšími lidmi, je to skvělý zdroj inspirace.
Umíte si představit, že byste napsala knihu v jiném žánru?
Rozhodně. Momentálně pracuji na detektivce, ve které dojde na cestování časem, a také na feministické hororové novele. A možná napíšu i duchařský příběh, Praha mě v tomto směru velmi inspiruje.
Kdyby se podle vaší knihy natočil film, co by pro vás bylo nejdůležitější?
Aby byl zachován konec. Jeho změna by zničila celý smysl příběhu.
Kdyby zůstal se mnou (1. díl)
Autumn a Finny bývali nerozluční. Jenže pak se něco změnilo – možná oni sami. Dospěli do bodu, kdy se víceméně snaží jeden druhého ignorovat. Autumn má svou úzkou skupinku kamarádů a přítele Jamieho. Finny se stal ve škole oblíbencem, kterého chtějí mít všichni kolem sebe. To však nic nemění na pocitu, který se v Autumn probudí pokaždé, když se s Finnem potkají. Stále častěji se jí do mysli vtírá myšlenka, že mohlo být všechno jinak. Možná měli být s Finnym spolu. Pak se ale stane něco, co všechno navždy změní, a Autumn zaplaví pochybnosti, jestli by se její život vyvíjel jinak, kdyby se jejich cesty nerozdělily. Doporučený věk 15+
Kdybych jí to řekl (2. díl)
Finn miluje Autumn odjakživa. Není to jen holka odvedle a dcera máminy nejlepší kamarádky – ona pro něj znamená všechno. Ale nechodí s ní. Chodí se Sylvií a té by Finn nikdy neublížil, takže se Autumn o jeho skutečných citech nikdy nedozví. Finnův nejlepší kamarád Jack si není jistý, že Autumn o Finnových citech neví. Vidí, jak se k sobě Finn a Autumn chovají. Jak by to mohla nevědět? A jak má být Jack pro Finna podporou a ochránit ho před zlomeným srdcem? Autumn se obklopuje knihami a chtěla by si svůj vlastní osud napsat sama – jenže osud bývá k zamilovaným krutý a ne vždycky se dočkáme nové kapitoly.
Napsat komentář