Patří k nejplodnějším a nejčtenějším českým spisovatelům, kteří se systematicky věnují našim moderním dějinám. Nyní Pavel Kosatík přichází s novou, velmi očekávanou knihou O tom Benešovi, kterou slibuje nezjednodušující a vrstevnatý portrét muže, jehož rozhodnutí dodnes formují českou národní identitu. Autor v ní ukazuje, že traumata z let 1938 nebo 1948 nejsou jen záležitostí učebnic dějepisu, ale že v mentálním světě Edvarda Beneše žijeme dodnes.
Edvard Beneš se zasloužil o stát. Ale také se dvakrát podepsal na zániku demokracie u nás – řeč je o mnichovské dohodě z roku 1938 a o poválečném vývoji vrcholícím únorem 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu. Pavel Kosatík si pro svou novinku vybral téma, které v české společnosti stále vyvolává silné emoce. Edvard Beneš sice zemřel v září 1948, ale debaty o jeho roli v našich dějinách neustávají. Kosatík se ve své nové knize odmítá přidat k černobílému vidění, nechce jen ukázat na viníka, ale hledá hluboké propojení mezi prezidentem a tehdejšími náladami a pohledy v samotném národě. Beneš sice dvakrát podepsal zánik domácí demokracie, ale bez silného souznění se společností by nikdy nevykonal to, co vykonal.
Čtenáři, kteří znají Kosatíkův vytříbený styl, ocení, s jakou vypravěčskou lehkostí a zároveň faktografickou přesností k tématu přistupuje. Souhlasí sice s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, že bez Benešova diplomatického úsilí by republika v roce 1918 vůbec nevznikla, vzápětí však ukazuje obrovský rozpor.
Beneš dlouho budoval systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, aby ho později sám definitivně popřel.
Když hlava státu neunese odpovědnost
Jednou z klíčových pasáží knihy je detailní rozbor událostí kolem Mnichovské dohody na podzim 1938. Kosatík se nebojí jít proti proudu a narušuje hluboce zakořeněný národní mýtus o tom, že nás tehdy Západ jednoduše zradil a my jsme byli jen bezbrannou obětí. Autor čtenáře vede k zamyšlení, zda tehdy byla možná jiná strategie. Ve chvíli, kdy se národ odmítne sám bránit, mu totiž žádní spojenci nemohou přijít na pomoc.
Podle Kosatíka jsme tehdy v čele státu prostě neměli muže, který by unesl tak strašlivou odpovědnost. Zatímco Masaryk by podle autorova přesvědčení bojoval za všech okolností, Beneš nebyl rváč.
„Knížka je vlastně o tom, že nesmírně záleží na tom, kdo je hlavou státu,“ poznamenal Kosatík v jednom z rozhovorů.
Následky této kapitulace si jako společnost neseme dál. Tehdy se v Češích usadil nebezpečný pocit, že za nás má odpovídat někdo jiný, a když nám cizí mocnosti nepomohou, nemusíme si pomáhat ani my sami. Tento specifický alibismus se pak podle Kosatíka zčásti promítl i do našich dalších historických zlomů v letech 1968 a 1989, kdy společnost raději volila útěk ke kolektivní vině, než aby trestala konkrétní viníky.
Pozdní procitnutí z iluze o Stalinovi
Neméně fascinující částí textu je líčení Benešovy válečné politiky a jeho vztahu k Sovětskému svazu a diktátoru Stalinovi. Kosatík odmítá, že by Beneš jednal z naivity, vždyť patřil k nejinformovanějším státníkům své doby. Když si však v hlavě zkonstruoval mýtus o zradě Západu, logicky mu z toho vyšel trvalý příklon k Východu, ke kterému ostatně inklinoval celý život.
Spisovatel barvitě popisuje moment, kdy dlouholetému podporovateli všeho sovětského konečně začala docházet krutá realita. Stalo se tak nejpozději ve chvíli, kdy Rudá armáda začala republiku místo osvobozování spíše dobývat. Beneš na poslední chvíli zoufale žádal Američany, aby spěchali do Prahy. Jenže v té chvíli už bylo pozdě a cesta ke komunistickému převratu v únoru 1948 byla otevřená.
Němci jako celoživotní podezřelí
Kniha přináší také velmi objevné srovnání obou prvních prezidentů v jejich vztahu k německému obyvatelstvu, což později vyvrcholilo kontroverzními dekrety a divokým poválečným odsunem. Zatímco Masaryk, vychovaný německou matkou a formovaný tamní kulturou, bral Němce po zbytek života jako silného, ale rovného partnera pro jednání z očí do očí, Beneš měl úplně jinou zkušenost.
Beneš pocházel z česko-německého jazykového pomezí na Rokycansku a z jeho celoživotních textů je patrné, že si v sobě nesl hluboké přesvědčení o nespolehlivosti Němců. Viděl v nich zavilé nepřátele a potenciální uličníky za všech okolností.
I tento osobní rys výrazně poznamenal poválečné uspořádání země. Nová kniha Pavla Kosatíka není pouhým suchým historickým přehledem. Ukazuje, že abychom si mohli vytvořit zdravý vztah k vlastnímu státu, musíme nejprve opustit pohodlnou roli oběti. Přestože se určité vzorce chování v našich dějinách neustále opakují, autor si přeje, aby čtenáři nad stránkami přemýšleli o tom, „že to tak nemusí být navždycky“.
UKÁZKA Z KNIHY:
Připravuje se odsun
Tím hlavním, co Beneš v Moskvě vytěžil, byl sovětský souhlas s odsunem. Svou první velkou řeč o tom, jak vše bude probíhat, přednesl v londýnské Státní radě 3. února 1944. Tyto každoroční projevy byly jakýmisi jeho „zprávami o stavu Unie“, vždy se zhruba roční periodicitou a s hodnocením uplynulého kalendářního roku ve světě i doma; pravidelnou součástí těchto projevů byly také Benešovy plány a proroctví týkající se ukončení války. Jak se blížilo válečné rozuzlení, zabýval se Beneš stále víc také poválečným uspořádáním státu. Zmíněný projev byl ze všech nejdelší a také nejzávažnější. Prezidentova rétorika se proti minulosti změnila a byla nyní překvapivě agresivní; některé části Benešovy řeči by mohly být vloženy do úst Stalinovi nebo Hitlerovi a nebyl by poznat rozdíl. „Převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný,“ těmito a podobnými větami Beneš sytil své posluchače, kteří pokud aspoň zčásti zůstávali demokraty, museli být podobnými myšlenkami od prezidenta, dosud se také pokládajícího za demokrata, překvapeni.
Od jedince s takovou politickou minulostí, jako byla ta Benešova, se daly čekat úplně jiné poválečné plány. Člověk, který politicky vyrostl v období první republiky a za vše, čím byl, jí vděčil, se na konci války rozhodl nikoli pro její pokračování, ale pro politiku zásadní diskontinuity. Rozchod se třemi miliony německého obyvatelstva a výroky o tom, že soužití s Němci jako celkem není možné, koneckonců znamenaly, že celá první republika, která o integraci německé menšiny usilovala, byla od začátku chybným projektem. Beneš s ním pohřbíval nejen první republiku, ale i svůj někdejší velký vzor prezidenta Masaryka. A koneckonců se distancoval i sám od sebe, své vlastní minulosti. Šlo o tak masivní sebepopření, až vzbuzovalo otázku, zda u Beneše s Mnichovem a jeho následky nedošlo ke změně identity. Člověk, který zavrhoval celou svou minulost, chtěl přesto jako politik pokračovat, navíc právě z důvodu této zásadní vnitřní transformace.
PAVEL KOSATÍK (* 1962)
Spisovatel, scenárista a publicista patří k oceňovaným autorům literatury faktu.
Jeho doménou jsou hluboké psychologické portréty osobností a analýzy klíčových společenských zlomů. Za své dílo obdržel řadu uznání, je také autorem úspěšného televizního cyklu České století, kde se postavě Edvarda Beneše poprvé podrobně věnoval jako scenárista.
Tento článek vyšel v Magazínu LUXOR v červnu 2026.
Napsat komentář