Příběh jednoho přátelství se Smrtí

Malý Martin je docela normální kluk, který žije s rodiči v západním Berlíně a nejraději si hraje s figurkami z Hvězdných válek. V den, kdy mu umře babička, se však celý jeho svět obrátí vzhůru nohama. Ne že by ho její odchod tak zasáhl. V jejím nemocničním pokoji se totiž poprvé setkává se Smrtí. Oba jsou ze skutečnosti, že ji Martin vidí a slyší, tak trochu překvapení. Po nějakém čase jej začne Smrt navštěvovat i bez toho, že by zrovna někdo umíral. Povídat si nemají příliš o čem (snad kromě Hvězdných válek) a tak začne Smrt sedmiletého kluka učit šachy.

„Ale když není babička v nebi nebo v pekle, tak kde je?“
„Právě před chvílí ji zahrabali na zahradě. Myslím tedy, že tam ještě bude.“

Na základní škole patřil Martin k premiantům a možná právě proto nebyl jedním z populárních dětí. Po smrti babičky se spřátelil alespoň s Gerritem, svým nepříliš bystrým spolužákem. Netrvá moc dlouho a Smrt si přijde pro další duši z Martinova okolí, takže při tragické nehodě na školním hřišti umírá právě jeho jediný kamarád. Otřesený Martin sice začne chodit do jiné školy, ale i tam se ostatním dětem raději straní.

O pět let později přechází na gymnázium, kde se zamiluje do své spolužačky Anji. A ta o tom samozřejmě nemá nejmenší tušení. S Martinovou pubertou konečně přichází opravdu komické situace. Od záchranářského výcviku samozřejmě očekává, že konečně upoutá Anjinu pozornost, ale místo toho znovu narazí na Smrt. Ta se rozhodne obnovit jejich přátelství a začne se objevovat samozřejmě v těch nejméně vhodných chvílích.

„Jak se zdá, aspoň sis zvykl, že nejsem jen výplod tvé fantazie.“
„Skoro bych byl radši, kdybys byla.“
„Hm, tak to jsi mě urazil.“ Sarkastický tón v jejím hlase se nedal přeslechnout.
„Právě jsem se začal smiřovat s tím, že jsem zase do jisté míry normální.“ 

Martinův životní příběh začíná v roce 1982. S rodiči žije nedaleko Berlínské zdi, ale má to štěstí, že na západ od ní. Jako outsider bez kamarádů se postupně seznamuje s kabelovou televizí, kultovními filmy, seriály jako Knight Rider či Pobřežní hlídka a podobně. Právě ten výlet popkulturou 80. a 90. let celé knize dodává takový sentimentální nádech. Při čtení jsem se tak mohla hezky zasnít a zavzpomínat třeba na hodiny strávené u pevné linky. Některé zmínky vyvolají melancholii, jiné připomenou, co se v té době ve světě zrovna událo.

Myšlenka takového přátelství se Smrtkou se mi zalíbila už po přečtení anotace. Je jasné, že je kniha plná opravdu černého humoru, ale ve výsledku jde spíš o poměrně povedenou hořkosladkou komedii. Smrt budete chvíli milovat, pak zase proklínat. Martina si však postupně zamilujete zcela určitě. Získává totiž časem stejné schopnosti, jaké má samotná Smrt, takže je jeho život ještě šílenější než šílený. Nejenže ho navštěvuje při rande, na vojně nebo v nemocnici na praxi, ale občas se spolu teleportují třeba na opuštěný ostrov v Tichomoří. Nebo si skočí na bowling do Moskvy.

Můj dar vidět dopředu smrt jiných lidí má něco do sebe. Dal by se skvěle využít jako společenská hra na večírku: „Tak teď vám řeknu, kdo z vás umře jako první!“ Prostě zábava pro celou rodinu!

Od Smrti a jiných vrcholů mého života jsem čekala černou komedii. Ve finále jsem však dostala mnohem víc. Smrtku, co říká cool a zoufale touží po přátelství. Průřez posledními třiceti lety. Velkou dávku umírání, ale také opravdu krásné momenty života. Podivínského Martina, který se rozhodl se smrtí bojovat. Spoustu emocí, díky kterým jsem konec málem obrečela. A právě díky tomu si mne kniha Sebastiana Niedlicha tak získala.

Hodnocení: 85 %

Autorka: Markéta Kubalová

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *