Jak se žilo před Strážci

Částečně si můžeme odpovědět už tím, jak moc se nám líbila předchozí kniha, která se vrací do minulosti a podhoubí Watchmenů. Platí de facto totéž. Svým obsahem i kresbou bezpochyby neohýbá hřeb pod laťku mainstreamového průměru, spíše naopak, v uznalém pokývnutí hlavou nám však brání (ne)úmyslné porovnávání s originálním svazkem Allana Moora. Azzarello si však řeže pod sebou větev sám, neboť hůře zvládá balancovat mezi naprosto novými příběhovými konstrukcemi a napojením na původní knihu. Někdy se tak objevují momenty, které s universem Watchmenů nemají mnoho společného, jindy se vrací Azzarello už do dostatečně (dobře) probádaných vod (třeba Komediantova účast ve Vietnamu).

Chápu, že autorova situace rozhodně není snadná. Osobně bych spíše preferoval větší míru fabulace a inovací, skalní fanoušci by však mohli Azzarellovi vytýkat absenci dějových linek, které sem a tam navazují na staré Watchmeny. Výsledek tak při bližším zkoumání odráží především nerozhodnost společnosti DC, kudy vlastně chtějí nové příběhy směřovat. Chtělo by se proto napsat, že paradoxně nejspokojenějšími čtenáři budou ti, jež Moore nikterak nepoznamenal. Upřímně však pochybuji, že oni představují cílovou skupinu vydávaných komiksů.

Aby se nemusel ale Brian Azzarello potýkat pouze s výtkami, sluší se dodat, že jak Komediant, tak Rorschach stále budou patřit k tomu lepšímu, co na našem trhu na pultech knihkupectví potkáme. Azzarello využívá způsob vyprávění původních Watchmenů, zvláště v případě Komedianta se syžet rozbíjí na malé kousky. Absence chronologické časové posloupnosti umožňuje autorovi komplikovat děj, provokovat i pobízet čtenáře k domýšlení a tedy aktivnímu čtení. Pravda, místy bychom si zasloužili pomocnou ruku. Ich-forma totiž u Watchmenů nikdy nebyla nositelem popisných informací. Směřuje dovnitř hrdinů, v událostech tak nenapomáhá se orientovat, naopak je obestírá velmi subjektivním viděním/prožitky hrdinů a realitu zkresluje. Zvláště citelné je to u Rorschacha, kdy psaný text se více podobá haiku, než srozumitelným větám.

Díky těmto aspektům má však vyprávění náboj a dělá z Před Strážci mnohem zajímavější čtení.

V neposlední řadě máme před sebou ale i dva odlišné výtvarné přístupy. Zatímco u J. G. Jonese (Komediant) se setkáváme s jemnější linkou a plošnější kresbou, Lee Bermejo volí naddimenzovanou práci se stíny, prokresleným kdejakým záhybem oblečení či vrásky na tváři. Vždy mu to šlo dobře s pestrou paletou barev, jimiž umocňoval plastičnost. Tentokrát však příběh o Rorschachovi ladí více do noir stylu, proto přibylo temnoty a ubylo barevnosti. Zatímco Jonese rozhodně neurazí (ale vlastně ani nepřekvapí), Bermejo bude pravděpodobně čtenáře rozdělovat mnohem více. Přívrženci ocení až „trojdimenzálnost“, kritikové se mohou ohánět slůvkem kýč pro přílišnou vymazlenost malby. A i když oba styly jsou vedle sebe jako pěst na oko, mohou čtení zpestřit a výsledek tak ozvláštnit pozitivním směrem.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *