Čekat od Wese Andersona normální film by hraničilo s nominací na osmý smrtelný hřích. Vždyť Andersonova imaginace spojuje barevnou hřejivost s každodenními smutky, nezadá si s dadaistickou hravostí (a absurditou) a připočíst k ingrediencím můžeme také režisérský um vybrat vhodné herecké obsazení.
Vše uvedené se nachází i v nejnovějším počinu. Už otevření do světa vyprávění okouzlí, snad pro vizualitu ne nepodobnou Karlu Zemanovi a jeho spojení malby, divadelnosti a animace se živými herci. Vstup do světa grandhotelu nám dává jasný signál, že nejen místo dění, ale i samotný vypravěč bude mít sklon trochu přibarvovat (a to nejen v povídání, ale i znázorňování, tedy obrazech). Ale stěží nám to může vadit. Nadsázka, která tvoří humor i v mrazivých chvílích, čas od času umí funkčně podpořit charaktery postav, příběh, jen místy – což by se mohlo režisérovi připsat spíše na vrub – je poněkud samoúčelná a chce prostě a jen být okukována divákem.
Nelze se vyhnout porovnávání s předešlými filmy, mohl by tak vzniknout stín vržený na Andersonovu schopnost (ne)vyvíjet se. Na straně druhé Grandhotel Budapešť s největší pravděpodobností nemá být milníkem a nějakým restartem, ale dostatečně fungující dílek ve skládačce Andersonovy poetiky, která má od roku 2001 čitelné rysy a nemění se, pouze obohacuje či spojuje s novými situacemi.
Grandhotel Budapešť nemá tak silný lidský příběh jako Až vyjde měsíc a nekoncentruje svou pozornost na omezený počet hrdinů, s nimiž se lze i identifikovat. Mnohem více si podává ruce se žánrem situační komedie, detektivky a vlastně i komedie z válečného období. Anderson zde mixuje mnohonásobně více charakterů, tu více, tu méně podivných, aby se mohly potkávat, narážet do sebe, občas si vypomoct, občas si řádně ublížit. (V tomto směru je skvělá figura ztvárněná Willem Dafoem, u jeho nástupu mě smíchem zabolelo břicho.) Co lze ocenit, je schopnost funkčně mezi epizodami přecházet (někdy spíše přebíhat), aniž by se narušil tok děje a naše schopnost vnímat souvislosti a orientovat se mezi postavami. Dost možná bude těžké určit, která z nich je ta nejdůležitější a nejzajímavější, protože Anderson dokáže vytvářet – vlastně poněkud paradoxně – nejzajímavěji epizodní hrdiny.
Grandhotel Budapešť plyne rychle, už pro svůj úmysl neustále líčit to nejzajímavější, co se mohlo lidem okolo portýra Zero Mustafy přihodit. Vrší akci na akci, dynamizuje ji a jen málokdy dá odpočinout. Už proto, že i ve chvílích klidu nabízí hned několik vjemů pro naše oko – kupříkladu si můžeme všímat všudypřítomných cedulek umístěných v hotelu. Pokud bychom chtěli do prostředí, v němž se film odehrává, nahlédnout podrobněji (a přeci jen bez nutnosti držet se děje jako zplašeného koně), čeká na nás várka bonusových materiálů – pozor, provází nás i Bill Murray!
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář