Žádné milosrdné schovávání pravdy, ale chlad, hlad a ozvěny dávného neštěstí. Petra Klabouchová v románu Vona oživuje šumavskou tragédii z roku 1853, při níž lidskost prohrála boj s krutou přírodou a šílenstvím. Zavede vás do míst, kde ženy neměly právo ani na vlastní jméno. Mrazivou autenticitu příběhu umocnilo i to, že v den křtu se do šumavských lesů vrátil sníh i vlci.
Jaký vztah máte k Šumavě?
Na Šumavě jsem se narodila a prožila zde dětství. Mám tam stále rodiče, všechny krásné vzpomínky. Prostě domov. Osudy a vyprávění dlouhé několik generací, šumavské vůně, barvy, chutě…
V jedné recenzi zaznělo: Vona je tak
strašlivá, intenzivní a skvělá, že ani nemůžu
dýchat. Nechápu autorku, že je schopná tak „choré mysli“. Psát o takových hrůzách a zlu, to chce silný žaludek a pevné nervy. Souhlasíte s tím?
Já jenom vyprávím příběhy jiných. Trpěli
oni, ne já. Beru to jako hold těm malým
i velkým hrdinům, snažím se psát o jejich
osudech s úctou, ale zároveň skutečně.
Žádné milosrdné schovávání pravdy
a rozmazávání detailů. Chce to hlavně
mít svůj vlastní život v pořádku. Mám
štěstí a klepu si na zuby, že ten můj je
povětšinou barevný a zábavný, plný
cest, muziky a knih. To mi dává možnost
věnovat se těmto tématům.
Když píšete temné příběhy inspirované skutečnými událostmi, jaké se u vás objevují emoce?
Snažím se, aby čtenáři příběh nejen četli, ale i prožívali. Aby byli v cele smrti, aby cítili chlad závějí, hlad staré Šumavy. Vždycky sednu, zavřu oči a snažím se cítit, co člověk v těch chvílích prožívá. Všemi smysly. Nejhůř se mi psal Duch Pankráce. Pomalu, po kouskách. Občas se slzami, protože jsem dávala hlas skutečným osudům a nemohla nic změnit.
Nezpůsobila Vona záplavu turistů na Šumavě?
Že by se chtěli podívat do míst, kde stojí kaplička, setkat se se starším mužem, jediným obyvatelem Cimruk, který je jednou z postav knihy?
Trochu ano. A to jsem nechtěla. Takže prosím, přečtěte si ten příběh, ale nechte Cimruky dál spát zapomenuté uprostřed Šumavy. A když už tam přijdete, tak s úctou, tiše a rychle pryč.
Máte pocit, že jste knihou Vona oživila šumavskou tragédii v paměti lidí? Že byla zapomenutá?
Na Šumavě ten příběh známe. Hlavně díky Karlu Klostermannovi. Ale málokdo si uměl představit, jaké to tenkrát tam nahoře v kopcích, na tři měsíce pod sněhem, o hladu, se smrtelnou epidemií i vlky muselo být.
Určitě vám píše spousta čtenářů. Vyberete nějaký ohlas, který vám zůstal v paměti?
Když jsme knížku křtili, 16. května, na Šumavě ten den nečekaně začalo sněžit. A jedna z čtenářek mi poslala článek z lokálního tisku. O tom, jak se do těch míst právě vrátila smečka vlků. Prý i Šumava vzpomíná na Vonu.
Máte věrné čtenáře, přesto, prozradíte těm, kteří ještě žádnou vaši knihu nečetli, co píšete?
Všechno. Jeden žánr by mě za chvíli nudil. Baví mě pátrání po tajemstvích historie a bloudění podzemními tunely (Prameny Vltavy), obcházím staré hřbitovy (U severní zdi), pátrám v archivech (Duch Pankráce). Toulám se po Šumavě, poslouchám tamní pověsti (Ignis Fatuus, Vona), čerpám z novinářské praxe (Anglická zahrada) nebo vášně pro archeologii (Podvod zlatého faraona). A někdy se potřebuju rozptýlit komedií s politicky nekorektním humorem (série Muž z Brna).
Rozhovor vyšel v Magazínu Luxor 2026. Autorkou je Kateřina Žídková.
Knihu „Vona“ zatím neznám, ale už z krátkého popisu a rozhovoru mně zamrazilo. Jistě si ji budu moci půjčit v poděbradské knihovně až se na mně dostane! Nemám dostatek místa, ani jako důchdkyně příliš financí, abych si knihu koupila, ale přála bych si ji (raději v létě) přečíst. Hodně zdraví a inspirace paní autorce Petře Klabouchové….👍🙂