Přestože jako britský velvyslanec působí v Česku už tři roky, podle svých slov se tu stále cítí tak trochu „novej“. A přesně tak se jmenuje i jeho kniha, ve které s nadhledem poodhaluje zákulisí diplomatického života. V upřímném rozhovoru pro Magazín Luxor Matt Field prozradil i to, jak překvapivě rychle mu Praha přirostla k srdci a proč si oblíbil jízdu dvaadvacítkou.
Cítíte se v Česku na jaře 2026 stále jako „novej“?
Svým způsobem ano – rozhodně. Každý den přináší něco nového, pořád objevuji nové věci, místa a poznávám nové lidi. Zároveň se ale Česko stalo naším domovem až překvapivě rychle. Takže i když se pořád cítím tak trochu „novej“, cítím se tu také velmi komfortně a vítaně. A to je fakt skvělý pocit. Jsem tu moc rád.
To je dobře, takže se nebudete zlobit, když vám položím nelehkou otázku, jakou tramvajovou linkou v Praze jezdíte nejraději a proč?
Uf, tak to je těžká volba! Jako rodina si v Praze užíváme především svobodu, kterou místní veřejná doprava nabízí, a musím říct, že v tomto ohledu je Lítačka jedna z nejlepších investic, jakou jsem mohl udělat. Kdybych si ale měl vybrat jen jednu linku, asi by to byla „dvaadvacítka“. Právě tou jsem jel úplně poprvé jako velvyslanec – z místa, kde jsme tehdy bydleli, na Malostranské náměstí a na ambasádu. Od té doby pro mě byla a vždycky bude výjimečná.
Co vás na životě v Česku překvapilo nejvíce, a to jak pozitivně, tak negativně?
Za poslední tři roky mě překvapila spousta věcí, ale jen velmi málo z nich bylo negativních. Jako Brit si zakládám na tom, že umím patřičně ocenit dobré pivo, ale musím přiznat, že mě překvapilo (a ohromilo) odhodlání Čechů si ho opravdu vychutnávat. Asi největším překvapením ale bylo, jak rychle nám to tu přirostlo k srdci a jak těžké pro nás bude odsud odejít. To už tak prostě k životu diplomata patří. Česká republika pro nás však už navždy bude speciálním místem.
A čemu tady u nás nikdy neodoláte?
Ještě jsem nepotkal tatarák, kterému bych dokázal říct ne. Obzvlášť když je k tomu po ruce pěkně vychlazené a dobře načepované pivo.
Kde se vzal nápad napsat knihu Jsem tu novej, která právě vychází?
Vždycky mě bavilo mluvit o tom, co obnáší práce velvyslance, a o veřejné diplomacii obecně. Upřímně řečeno, napsat knihu by mě pravděpodobně samotného nikdy nenapadlo, kdyby mě neoslovilo nakladatelství Euromedia. Nejdřív jsem byl trochu skeptický. Zajímala by taková kniha vůbec někoho? Postupně jsem si ale začal říkat, že by to mohla být příležitost, jak zároveň podpořit dobrou věc, a právě tehdy mě napadla Nadace Pink Bubble.
Kniha má nepřehlédnutelnou obálku. Jak vznikala?
I když mám doma knihovnu plnou knih všech možných barev a stylů, bylo pro mě překvapivě těžké si představit, jak by měla obálka vlastně vypadat. Napadly mě některé české knížky, jejichž obálky mě baví, konkrétně Příběhy čtvrtí: Vinohrady od Johany Fundové, na jejichž vizuálu dělal právě Lukáš Tomek. Jeho styl je naprosto jedinečný – fantaskní, ale zároveň realistický. O to větší radost jsem měl, když jsem zjistil, že by měl chuť na obálce spolupracovat. A výsledek? Ten podle mě báječně vystihuje vztah mezi našimi zeměmi.
Kniha je plná setkání s lidmi. Které setkání během vašeho působení v Česku ve vás zanechalo nejsilnější dojem?
To je opravdu těžká otázka. Jedním z největších privilegií téhle práce je, že mám možnost každý den potkávat spoustu nových a zajímavých lidí. Čím víc s lidmi napříč Českou republikou mluvím, tím víc mám pocit, že jim rozumím, ale i tak mám pořád chuť se dál učit. Samozřejmě jsou ale okamžiky, které se člověku vryjí hluboko do paměti. Pro mě to byl třeba den, kdy jsem měl tu čest předat osobní dopis Jeho Veličenstva krále Karla III. generálu Emilu Bočkovi jako poděkování za jeho mimořádnou službu oběma našim zemím. Byl to nesmírně silný moment a byl jsem poctěn, že jsem s ním mohl mluvit. Jen o několik týdnů později jsem pak zastupoval Spojené království na jeho pohřbu a sledoval česká letadla, která nad námi přelétala na jeho počest. Bylo to nezapomenutelné.
Jak vášnivý jste čtenář? Kdo je váš oblíbený autor? A kteří čeští spisovatelé vás zaujali?
Čtení je pro mě víc než koníček – je to únik, až skoro posedlost. Přečtu zhruba jednu knihu týdně (a ano, vím to, protože si vedu záznamy). Můj apetit se navíc s postupem času stává čím dál nepředvidatelnějším. Takže klidně přecházím od historie atomovky přes detektivku s Herculem Poirotem, výběr české science fiction až k atlasu „špatných map“ nebo k současné beletrii o britsko-pákistánské rodině hrající squash. Je nemožné vybrat jen jednoho nejoblíbenějšího autora, ale mám radost, že teď lidé objevují fantastickou knihu Project Hail Mary (Spasitel), kterou jsme s mými dětmi četli už několikrát. Co se týče českých autorů, tak si rád nechám doporučit ty, které jsem ještě nečetl, ale stejně se pořád vracím ke Karlu Čapkovi. I po sto letech jsou jeho knihy stále aktuální a nabízejí překvapivě hluboký vhled do světa, ve kterém žijeme. Už ani nevím, kolikrát jsem Válku s mloky doporučil lidem ve svém okolí.
Vaše kniha má také charitativní rozměr. Výtěžek autora podporuje Nadaci Pink Bubble. Jak tato spolupráce vznikla?
Na Pink Bubble jsem narazil před několika lety. Chytlo mě za srdce, jak se Martině podařilo spojit lidi ochotné pomáhat dětem a jejich rodinám v těžké životní situaci a nabídnout jim konkrétní pomoc během léčby rakoviny. Když jsem začal přemýšlet o smysluplné věci, kterou by kniha mohla podpořit, napadla mě jako první. O to větší radost jsem měl, když se rozhodli jít do toho s námi.
Rozhovor vyšel v Magazínu LUXOR v květnu 2026. Autorkou je Pavla Staňková.
Napsat komentář