Psaní dopisů zažívá minicomeback, podobně jako se na chvilku vrátily jarmilky, polaroidy nebo vinyly. Říká se, že když určitá kulturní forma začíná končit, lidé z ní ještě jednou na chvilku udělají trend.
Berete do ruky pero a přikládáte jeho hrot na prázdný papír. Jeho pustá bělost vás neděsí tak, jak by vás děsila, kdybyste museli začít psát esej nebo povinný zápis do čtenářského deníku o díle, které vás nedokázalo ani zaujmout, natož pak inspirovat k nějakému psanému projevu.
Pero začíná klouzat po prázdném papíru téměř samo, ruka už uvolněně píše první písmena: M – I – L – Ý… Zájem o další slova ze sebe nemusíte nijak krkolomně dolovat, píšete o něčem, co vás zajímá ze všeho nejvíc – o vašem vlastním životě. Navíc píšete někomu, na koho vás baví myslet, rádi byste se s ním či s ní viděli naživo, ale momentálně to nejde. Tento kus papíru s vašimi myšlenkami a pocity, který šustí pod vašimi prsty a který bezděky ohmatáváte rukama i očima, prosakujete jej svou energií, bude jediným fyzickým spojníkem mezi vámi a adresátem.
Až jeho ruce natěšeně najdou ve schránce vámi nadepsanou obálku (roztrhne ji netrpělivě hned, nebo si ji disciplinovaně schová a otevře ji, teprve až pro to vytvoří důstojné a útulné podmínky?), až její prsty rozechvěle začnou rozkládat složené listy papíru a oči klouzat po řádcích a hltat vaše slova, budou čtyři rohy bílého papíru s inkoustovými klikyháky místem vašeho setkání, domluveným rendez-vous, navzdory času, navzdory prostoru.
Je možné, že řádky tohoto článku čte někdo tak mladý, že žádný dopis ručně nikdy nenapsal? Tak mladý, že nikdy nemusel čekat dny, ba týdny, než jeho dopis dojde a než adresát odpoví? Tak mladá, že nezná pocit, kdy se ve schránce objeví obálka s povědomým rukopisem a ručně nadepsaným jejím vlastním jménem? Čte-li tyto řádky někdo tak mladý, že nestihl napsat a přečíst dost dopisů, možná neví, že e-mail, natož pak textování a chaty plně dopisování nenahradily, a i když přinesly určité výhody jako rychlost, mnoho z okouzlujících umění spojených s psaním dopisů jsme ztratili. Komunikace jistě získala bezprecedentní okamžitost, stručnost a efektivitu. Dopisy se staly aktem vůle, ne nutnosti, kuriozitou pro pár excentriků, asi jako pečlivě nakroucený knír, lennonky nebo kolo Favorit.
Teď když okouzlení bryskností a technologickými možnostmi opadává, začínáme vidět také to, oč jsme tím, že jsme se ručně psaných dopisů vzdali, přišli. A není to jen seznam romantických extravagancí a nostalgických povzdechů. Náš mozek přichází o konkrétní schopnosti, které v nás psaní na klávesnici a instantní vzkazy prostě nedokážou probudit. Někteří historici vidí v ustoupení od dopisování k elektronické komunikaci tak velký kulturní posun, že je podle nich možné, že se jednoho dne svět bude dělit na éru dopisovou a podopisovou.
Co ztrácíme?
Úžasná věc na e-mailu je samozřejmě rychlost a jen blázen by dnes posílal dopisy ve chvíli, když se potřebuje okamžitě domluvit, učinit náhlé rozhodnutí. Jestli nás e-mail udržuje blízko přítomnosti, dopis skoro vždy přichází z minulosti. Učí nás trpělivosti a také určitě měkkosti vůči pohybům světa kolem nás. Za tu dobu, než k nám dopis dorazil, se mohla rozhodnutí změnit, plány přerodit v jiné, preference posunout. Tam, kde e-mail budí iluzi kontroly nad chodem světa, dopisy nás nechávají vystavené jeho proměnlivosti.
Nejeden učitel na základní škole si stěžuje, že děti ztrácejí schopnost psát ručně. Vadí to? Jak se to vezme. Ruční psaní kultivuje jemnou motoriku prstů (i když jen jedné ruky) a dnes již víme, že zapojuje jiné části mozku než psaní na klávesnici (které je obouruč). Nicméně ruční psaní nás také druhému víc odhaluje, nejen naším stylem a slohem, ale hlavně svou podobou. Jeho duše se do toho otiskne víc než do předpřipravených písmenek počítačového nebo telefonního displeje. Konečně, dopis nám umožňuje i bohatší kreativní vyjádření v jiných směrech. Nemusíte ovládat žádný program navíc, abyste tu přikreslili šipku, tu připsali poznámku, tu vmáčkli jednoduchý obrázek – jakéhosi prastrýce emoji, ovšem s tím rozdílem, že obrázek-prastrýce sami tvoříme a s emoji je naší jedinou zásluhou to, že jsme ho vybrali z předem nabídnutého seznamu.
Dopisy nás vedou k větší kreativitě a soustředění i tím, že není žádoucí je stokrát přepisovat, protože jsme se rozhodli říct věci jinak. Ti, kdo píšou v ruce, jsou zvyklí uvažovat lingvisticky ve větším rozsahu, obsáhnout delší větu či větší kontext, protože nelze tak snadno přepisovat, mazat ani kopírovat. Psané listy jsou navíc mnoha smyslové zkušenosti: Vnímáme je nejen zrakem, ale i hmatem, sluchem, a když si to odesílatel přál, tak i čichem. K e-mailu nemůžete přiložit usušenou květinu, pramínek vlasů nebo knoflík pro štěstí, k dopisu ano.
Psaní a vášeň
Vášniví pisálci měli na kultivování umění psát dopisy dva a půl tisíce let, i když více než první dva tisíce to byl žánr vyhrazený pro hrstku vyvolených. První dopis prý poslala kolem roku 500 před Kristem perská královna Atossa. Od té doby poštovní systém umožnil vyhrávat války, zakládat velké říše a nové státy, zaměstnávat obrovské množství lidí a vytvořil mnoho příbuzných oborů. Boom mezi obyčejným lidem prý nastal až s první levnou, lepivou, předplacenou známkou (Penny Black vydanou v roce 1840 ve Velké Británii). Každý spisovatel, téměř bez výjimky, za svůj život napsal a přečetl mnoho dopisů.
George Orwell, Emily Dickinson, Hermann Hesse, Vladimir Nabokov, P. G. Wodehouse, Kurt Vonnegut… byli nejen výjimeční literáti, ale také vášniví, oddaní psavci dopisů. Ručně popsané listy papíru byly jejich tréninkovým hřištěm, kam se chodili „rozpinkávat“, bezděky zlepšovat techniku a ulevovat svému nutkání psát, psát a psát. Budoucí slavní a ocenění autoři v dopisech experimentovali se způsoby vyprávění, tříbili své schopnosti pozorovat a následně popisovat, učili se polapit čtenářovu pozornost…
Milostné dopisy byly navíc často také jediným způsobem, jak se v dřívějších dobách mohly kontaktovat zakázané lásky. Tyto řádky doslova elektrizují mnohdy nenaplněnou tělesnou blízkostí a sužující touhou. Emily Dickinson a Susan Gilbert (tato láska inspirovala Emily k napsání mnoha básní), Nathaniel Hawthorne (Šarlatové písmeno) a Herman Melville (Bílá velryba), Virginia Woolf a Vita Sackville-West (Woolf na základě tohoto vztahu napsala román Orlando). Bohužel jim upjatá společnost jen málokdy dovolila skončit happy endem. Aniž to tušili, jejich dopisy se staly nejupřímnější a nejdychtivější částí lyrické a milostné literatury.
Světoznámé dvojice, jejichž vztah se odehrával hlavně na listech papíru
Jean-Paul Sartre & Simone de Beauvoir: Když v roce 1986 vykonavatel poslední vůle Simone de Beauvoir publikoval její dopisy Sartrovi, způsobilo to menší literární zemětřesení, protože se jednalo o nadmíru intimní psaní.
Johannes Brahms & Klára Schumannová: Kláře bylo pětatřicet, když byla vdaná za skladatele Roberta Schumanna a když si začala intenzivní emoční pletku s manželovým jednadvacetiletým chráněncem Johannesem Brahmsem. Robert byl v ústavu pro duševně choré a Brahms žil s Klárou a jejími sedmi dětmi, i když si prý dával obrovský pozor, aby nepřekročil žádné tehdejší nevhodné hranice.
Anaïs Nin & Henry Miller: Nin a Miller se potkali v roce 1931 v Paříži. On byl ženatý, ona vdaná – a přesto si nemohli pomoct. Vzplála mnohaletá vášnivá aféra, která se z velké části odehrávala i v dopisech. Miller psal: „Vrátil jsem se a pořád doutnám vášní… už ne vášní pro tvé tělo, ale doslova hladovím po tobě celé, sžíravě hladovím…“
Kateřina Veliká & Voltaire: Ruská carevna Kateřina a francouzský filozof se nikdy osobně nepotkali, ale dopisovali si celých patnáct let až do Voltairovy smrti v roce 1778.
Jiří Voskovec & Jan Werich: Osudy slavné divadelní dvojice se po druhé světové válce rozdělily – zatímco Jan zůstal v Československu, Jiří se pár let po válce rozhodl emigrovat do USA. Jejich setkání byla od té doby mnohem sporadičtější, než by si přáli, a během dalších více než třiceti let spoléhali na výměnu dopisů (vyšly v úžasné třídílné kompilaci Korespondence V + W).
Laura Crowe, článek vyšel v březnovém vydání magazínu Page
Napsat komentář