Román o naději, že i přes pár významných škobrtnutí se může s upřímností dát všechno zase do pořádku – když o to všichni zúčastnění DOOPRAVDY stojí.
„Nemůžeš veškeré svoje štěstí vsadit na jediného člověka, to je recept na šílenství.“
– citace z knihy, str. 112
Od první chvíle je nám jasné, že má hlavní hrdinka románu Všechno při starém nějaké potíže, ale umně je před čtenářem skrývá. Julia nás nechává nahlédnout pod pokličku pěkně pomaloučku. Mezitím poznáváme její rodinu, přátele a sousedy.
Julia nám prezentuje svůj život jako nudný, až banální, plný rutinních povinností, které z člověka vysávají veškerou pozitivní energii. Ač žije s rodinkou v luxusním americkém satelitním městečku, na štěstí jí to moc nepřidá, protože má pocit, jako by se musela přede všemi přetvařovat, hrát roli, nebýt sama sebou. Jistá dávka přetvářky je na podobných místech vlastně vyloženě chtěná. Všichni musí na oko vypadat šťastně a spokojeně, i když to za zavřenými dveřmi často vře.
Po celou dobu z Julie cítíme až nesnesitelnou osamělost, přitom je obklopena lidmi, které má ráda a kteří mají rádi ji.
Současnost se stírá s minulostí, která nám v mnohém vysvětlí, proč se některé věci dějí zrovna tak či onak. Vesměs mi připadalo, že má Julia problém s vlastní existencí, že něco hledá, ač sama netuší, co přesně! V jednu chvíli je vděčná za laskavého manžela a přítomnost syna, v druhé by od nich nejraději utekla. Bylo velmi složité se v jejích myšlenkových tocích vyznat. Působila na mne dosti zdeptaně, pesimisticky, často zmateně, nevyrovnaně a věčně podrážděně. Našly se však i momenty, kdy si absurditu těchto pocitů sama uvědomovala.
Román Všechno při starém je o vztazích, zejména těch rodinných. Ty jsou často jak na houpačce – jednou dole, pak zase nahoře. Je o dávání druhých šancí. Ač dávat druhé šance těm, kteří nás už jednou zradili, nebo nám jinak ublížili, je na pováženou. Zrovna tak je na pováženou ztratit kvůli hloupému zatemnění mysli nejmilejšího člověka, který vám stojí neochvějně po boku děj se co děj. Zde však druhé šance dávají smysl a padnou na úrodnou půdu.
„Nad tím, kde cesta stoupá a kde klesá, nemáme žádnou moc.“ – citace z knihy, str. 583
Román, který si na nic nehraje, kde hlavní hrdinka tápe stejně jako často tápeme my všichni v našich každodenních životech. Sem tam zaškobrtneme, uděláme věc, jež nám není podobná, nechtěně ublížíme těm, které milujeme, proklínáme sami sebe, přitom někdy stačí tak málo – rozumně si promluvit, svěřit se někomu blízkému. V životě děláme plno chyb. Důležité je si je uvědomit, připustit si je a kát se na za ně, omluvit se. Ostré hrany se obrousí, pokud je mezi partnery láska upřímná, chovají k sobě vzájemně respekt a snaží se zachovat to dobré i přes nelichotivé překážky.
„Skoro nic nakonec nemá tak zásadní dopad, jak si člověk původně myslel.“ – citace z knihy, str. 309
Všechno při starém je krásný příběh o lásce, která není vždy jednoznačná, může narazit na hranice a limity. Avšak stejně nakonec leží jen na našich bedrech, jakým směrem necháme náš vztah směřovat. Zda jej ovlivní negativa, nebo převládnou ty dobré a hezké okamžiky.
Autorkou recenze je Denisa Šimíčková.
Napsat komentář