Výlet s dcerami do Chuchle za koníky odstartoval doma menší koňské šílenství. Na pořízení živého koně sice nemáme podmínky, ale knížka se k nám naštěstí vejde vždycky. Když jsem narazila na Koniny od Terezy Marianové, bylo rázem vyhráno. Hned na první pohled jde o krásnou knihu plnou obrázků, která uvnitř ukrývá vtipné básně, fakta i fantazie.
Poslední dobou se s dětmi zase víc vracíme k básničkám, což mě vlastně hrozně těší. Pro děti jejich čtení není vždycky úplně jednoduché, ale o to víc nás to baví. Společně si povídáme o slovech, vysvětlujeme si, co znamenají, a občas se u toho i dost nasmějeme.
Každá stránka knihy Koniny přináší novou zajímavost o koních, jde vlastně o takovou vtipnou koňskou encyklopedii. Nejmladší dceru baví hlavně indiáni a to, jak ke koním přišli, zatímco starší řeší, který kůň je nejhezčí. Mě naopak zaujala hned úvodní stránka, která je plná obrázků a pojmů spojených se slovem „kůň“, často ale s opravdovými koňmi vlastně nesouvisejí. Jsou to spíše jazykové hříčky nebo vlastně koniny. Tak například, znají vaše děti pojmy jako „pást koníčky“, „trojský kůň“, „řehtat se“ nebo co je to „koňská mast“?
Kniha ale není jen plná veršů, najdete v ní i příběhy, legendy a zajímavosti o koních. Mě osobně nejvíc zaujal příběh o tom, jak indiáni získali koně. Je to trochu mýtus – náčelník kmene První velký pes chtěl svému lidu něco zanechat, a tak se vydal za Velkým duchem, který mu dal úkol. Náčelník musel běžet prérií, nezastavovat, běžet žárem až do vysílení. Nakonec se proměnil v koně, kterého indiáni do té doby neznali, a to pro ně byl vlastně ten největší dar ze všech.
Celou knihou nás provází nádherné celostránkové autorské ilustrace, některé kresby koně doslova přivádí k životu.
Kniha je vhodná i pro menší děti, protože nemá jeden souvislý příběh a dá se číst po jednotlivých stránkách. Moje tříletá dcera si ji oblíbila, i když některým vtipům a narážkám zatím úplně nerozumí. Na knížce mě baví právě tento humor, který děti vlastně ani nemají šanci úplně pochopit, je spíš pro dospělé. A to mi vlastně vyhovuje, protože se při čtení bavím i já. Tak například, znáte barevné palety Pantone? Mám pocit, že na mě v poslední době vyskakují úplně všude, ať už v obchodech, nebo na sociálních sítích. V téhle knize ale Pantone nehledejte, místo něj tu najdete „Koňton“, který třídí koně podle barev na Koňton vraník, Koňton hnědák, Koňton isabela, Koňton ryzák, Koňton bělouš, Koňton strakač nebo Koňton plavák. A v tom je ten fór. I mou dceru Koňton zaujal, ale spíš proto, že se nemohla rozhodnout, kterého koně by víc chtěla – bílého, černého nebo snad hnědého?
Koniny nás ale dostaly i na cestu do historie a sice do doby, kdy ženy nesměly na koni sedět obkročmo. Nepochopitelné? Souhlasím. A i báseň sama hodnotí, že do sedla se v sukni drápat, to je hloupej nápad. Nás to nicméně zavedlo do debat o tom, že ne vždy mohly ženy říkat svůj názor a dělat si co chtějí a že jsme vlastně rády za to, že dnes je tomu jinak.
Další skvělá báseň nás seznámila s problémem kentaurů, kteří jsou napůl lidmi, napůl koňmi. Která část má být vlastně koňská, a co by se stalo, kdyby se prohodily? I takto krátký text dokáže rozpoutat hodinovou debatu plnou dětské zvídavosti, nekonečných „proč“ a nečekaných úvah.
Za sebe mohu Koniny doporučit. Kniha mě stála míň než živý kůň a smíchem prodloužila život o pár let.
Autorkou recenze je Kristýna Davidová.
Napsat komentář