Ladislav Fuks(1923–1994) se narodil v Praze a celou jeho literární tvorbu silně ovlivnila dramatičnost doby svými peripetiemi a tísnivou atmosférou, rodinné prostředí (otec byl policejním úředníkem) i studium – filozofie, psychologie, dějiny umění. Z působení ve Státní památkové správě vznikla odborná monografie o zámku Kynžvartu (1958). Jako vypravěč se Fuks prosadil v 60. letech, a to prvním románem Pan Theodor Mundstock (1963). Hned se představil jako osobitý a suverénní vypravěč. Vycházel ponejvíce z lidských osudů, jež ho od dětství traumatizovaly a z nichž jako by se vysvobozoval fiktivními příběhy – podobaly se zlým snům, psychologickým hyperbolám, symbolickým a metaforickým obrazům. Všechny vyprávěl autor s ironickým odstupem: spojoval tragédii s groteskou, líbil se mu černý humor a zvláště ho lákaly absurdní scény a dialogy. Po úspěchu prvního románu se Fuks věnoval jenom literatuře a postupně následovaly další prózy: povídkové knihy Mí černovlasí bratři (1964) a Smrt morčete (1969), osobně laděný román Variace pro temnou strunu (1966) a Spalovač mrtvol (1967). Zatímco v některých prózách převažovala historická kulisa, jindy převládal psychologický zájem projevující se až bizarními příběhy, jako například Myši Natálie Mooshabrové (1970), Oslovení z tmy (1972) či Obraz Martina Blaskowitze (1980), a konečně jmenujme jeho nejrozsáhlejší katastrofický román odehrávající se ve Vídni na sklonku 19. století, nazvaný Vévodkyně a kuchařka (1983). Řada Fuksových příběhů byla přeložena do cizích jazyků a některé byly zfilmovány.
