Jean Giono (* 30. března 1895 - † 9. října 1970) byl spisovatel původem z Francie, který se ve svém díle zabýval především popisem vesnického života v kraji Provence. Jeho literární tvorba se dá poměrně těžko zařadit. Jean Giono se stylem psaní vždy pohyboval na pomezí jiných spisovatelů. Přátelil se s Albertem Camusem či André Bretonem. Narodil se roku 1895 v Monosque, v malém městečku ve francouzských Alpách. Jeho dědeček působil jako důstojník ve francouzské armádě. Účastnil se francouzského tažení proti španělským partyzánům, později zběhl a byl odsouzen k smrti. Zachránil se útěkem do hor, kde se skrýval, a kde se později narodil také jeho vnuk Jean. Jean Giono svá studia skončil už v šestnácti letech. Jeho otec byl už starý a nemocný, a tak musel Jean pracovat, aby finančně podporoval rodinu. Roku 1914 vstoupil do armády a v první světové válce bojoval v bitvě u Verdunu, jednoho z nejkrvavějších bojů v historii. V armádě byl až do konce války, a krátce nato, roku 1921, začal psát. Mezi jeho nejznámější díla patří Kéž tonu v radosti, Hlasy země, Člověk z hor a především pak Muž, který sázel stromy. Jeho strastiplné zážitky z války způsobily, že se z něj stal pacifista. V roce 1934 působil ve francouzské politické organizaci, odsuzující všechny směry a myšlenky, které vedou k válce, především pak fašismus. Po vypuknutí konfliktu mezi Německem a Francií během druhé světové války byl Jean Giono zatčen za navádění obyvatelstva proti nasazení ve válce. Jean Giono zemřel v roce 1970 v rodném Mosque ve věku 75 let.
