Džuničiró Tanizaki

Džuničiró Tanizaki (1886-1965) dokázal ve svém díle propojit tradici východního písemnictví s postupy západní literatury, estetiku divadla kabuki s dekadencí prokletých básníků či s morbidností textů E. A. Poea. Debutoval roku 1910 povídkou Tetování, která v jistém smyslu předznamenala celou jeho další tvorbu. Na pozadí příběhu nezkažené dívky, jejíž nevinnost promění vytetovaný obrovský černý pavouk v démonickou sílu, lze rozpoznat Tanizakiho tvůrčí obsese: groteskní uměleckou nadsázku, sadomasochistické zbožnění ženy, fetišistické zveličení detailu. Právě žena je pro autora erbovním motivem a nabývá ve spisovatelově díle dvou zdánlivě protikladných podob. V povídkách, jako je Bájné zvíře Kirin či Ďábel, ji představuje jako nebezpečnou a zničující femme fatale, naopak v próze O touze po matce je ústředním tématem láska k matce, jež v pozdějších pracích nabývá až incestních podob (Kořen srdečný z Jošina, Matka kapitána Šigemota, Most snů).
Ve dvacátých letech pronikají do Tanizakiho textů silné autobiografické prvky, odrážející krizi autorova manželství, jak o tom svědčí např. romány Mezi lidmi a bohy nebo Ti, kteří raději kopřivy. V prózách Slepcův příběh a Požaté rákosí se autor vrací do japonské historie; monumentální ságu o kjótském obchodnickém rodu představuje trilogie Sestry Makiokovy. Tanizaki proslul také jako překladatel: do moderního jazyka převedl tisíc let starý japonský text Příběh o princi Gendžim.