Iljušin Il-28 v československém vojenském letectvu

Sovětský proudový bombardér Il-28 vzniklý v konstrukční kanceláři Sergeje Vladimiroviče Iljušina je v historii čs. vojenského letectva držitelem několika prvenství. Především jde o nejmohutnější proudový bojový letoun u nás používaný, a zároveň také o první, zároveň jediný a také poslední proudový bombardér v klasickém pojetí ve výzbroji čs. vojenského letectva. Délkou služby se sice nikterak významněji do naší letecké historie nezapsal, ta u bombardovací verze dodané v největších počtech trvala pouhých deset let, z čehož posledních pět let lze považovat za pouhé dožívání, zatímco jiné bojové proudové letouny vytrvaly ve službě přes 20 let (Su-7) nebo i více než 30 let (MiG-15, MiG-21). I přesto tento letoun ve své vrcholné době představoval významnou složku bojového potenciálu čs. letectva, což všem trvalo poměrně krátkou dobu. Dnes, v odstupu desetiletí, je zřejmé, že zavedení Il-28 do výzbroje čs. letectva i jeho odsun do pozadí o několik let později byl důsledkem celosvětového rychlého technického rozvoje vojenského letectví a hlavně úporné, leč povětšině marné snahy bývalého Československa stačit tomuto rozvoji v tehdejší mezinárodně politické konstelaci, někdy i za cenu možná ukvapených a neuvážených rozhodnutí, jejichž důsledkem bylo finančně náročné zavádění značných počtů drahé letecké techniky. Realizace těchto procesů si pochopitelně vyžadovala určitý čas, a tak po naplnění vytyčených záměrů často nastala situace, že čs. letectvo sice splnilo vytyčený program přezbrojení, ale v momentě jeho dokončení byla tato výzbroj již zastaralá a zaostávající za výzbrojí potenciálního protivníka. To byl případ nejen Iljušinova bitevníku Il-10 (u nás B-33), ale také proudového stíhače MiG-15, jehož masové zavedení do výzbroje čs. stíhacích pluků bylo ukončeno v r. 1957, a již v roce 1958 bylo nutno počty stíhacích pluků i počty letounů citelně zredukovat, protože daný typ v roce 1958 nesplňoval soudobé požadavky na stíhací letoun. Také Il-28 potkal podobný osud: první letouny k nám dorazily v roce 1955, pár let trvalo nežli bombardovací pluky plně zvládly novou techniku, a vzápětí poté začala redukce počtů jak bombardovacích útvarů, tak počtů Il-28, jako důsledek přehodnocení bojových možností klasických bombardérů v soudobých podmínkách evropského válčiště. Nicméně Il-28 má své neoddiskutovatelné místo v naší letecké historii a jeho služba v Československu zajisté stojí za to, abychom si ji připomněli.