Torzo naděje

Z komentáře Lubomíra Vaculíka k původnímu 2LP kompletu 2 58 0421 "Moderní české a slovenské básnické sbírky IV." vydanému v Supraphonu v roce 1970 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

Když vyšlo Torzo naděje v roce 1938 poprvé, obsahovalo jen básně Panychida za F.X.Šaldu, Deset ran egyptských, Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace, Voják, Dušičky 1968, Co uviděl. Teprve v pozdějších letech vstoupily do sbírky básně Mrtvý od Zborova, Nezreziví…, Mezi námi…, V táborech, Básník taje, Básník zraje, Básník opadává, Básník přezimuje. Tyto změny jsou skutečným odrazem básníkova zrání. Básník zraje před očima svých čtenářů, před soudem celé veřejnosti.

První vydání Torza končí takto:

Co uviděl / Zástupy spravedlivých / které Bůh neslyšel /

A pozdější vydání:

Na ranečku hlíny básník přezimuje / Má sen Letí čas letí zlatý paroháč / A všeho málo mu je a všeho málo mu je

Básník závratných hloubek života a smrti vyslovil v Torzu naděje to, co obtěžkávalo duši všeho lidu v době nejtěžší, v předvečer druhé světové války. Ty verše se pokoušely nebýt jen torzem naděje. Vydavatel krásných tisků a Halasův přítel Josef Florian napsal v prosinci 1938 Halasovi tato slova. „Za Toro naděje vzdávám díky. Ta slova o koni Václavově se Vám věru podařila. (Rozuměj verše: Kůň bronzový kůň Václavův / se včera třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál/, pozn. autora) Za sebe mluvě nejsem jen na chorál myslící, ale jej často (a myslím účinně) zpívající, a to k plnosti Naděje.“ Ostatně ani básníkovi samotnému není plnost naděje dána zhůry, i on k ní musí teprve dozrát. V citované básni Praze vyslovuje v prvním vydání skutečně jen naději, snad dokonce jen torzo naděje:

Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nikdo nezahrál / co my tu zahrajem / přijde-li čas přijde-li čas

Teprve v dalších vydáních dovršuje básník své torzo nejen po zákonech krásy, ale i myšlenky. Dospívá k plnosti naděje, a tedy k jistotě.

Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas

Básník, jemuž se mnohdy vyčítalo, že je příliš ponořen do svého soukromí, do svých problémů, do svých snů, do svého nitra, jež se neustále potácí na hranici bytí a nebytí, uchopil v rozhodující chvíli národního žalu a vzdoru lépe než kdokoli jiný „žhářskou pochodeň“ básnických příměrů….

Poezie byla Františku Halasovi vším. Byla mu životem i smrtí, byla mu prací, radostí, trýzní, vykoupením, byla mu nástrojem revoluce i nástrojem proti deformacím revoluce. Byl to básník cizelér. Znal váhu slova. Zacházel s ním jako s chirurgickým nástrojem, s vzácným lékem a s nebezpečným jedem současně. Absolutním bodem, jehož by měl básník dosáhnout, mu byla prostota…