Ozvěny ticha

Poezie Josefa "Bobše" Rösslera, podobně jako u dalších undergroundových básníků, odráží dobu, ve které vznikala, i komunitu, s níž byla spojená - její nálady, pocity a postoje. Je to poezie vzdoru, útěku a subverze. Pohybuje se mezi marností a svobodou, mezi jazykem mýtu a každodennosti, který je záměrně polidštěn, někdy až zvulgarizován, aby mohl získat nový význam. Rösslerovo psaní je současně gestem - pracuje s fragmenty, asociacemi, ironií i cynismem, přičemž v něm stále cítíme existenciální neklid a hledání přesahující hranice kultury i společnosti. V pozdějším období, kdy zmizel jasný protivník, zůstává hlavní silou jeho poezie jazyk, tentokrát ale nesoucí především znamení přežití v novém chaosu. A i když se Rössler pohyboval mezi významnými literárními osobnostmi (např. Jirous, Zajíček a další), jeho poezie je naprosto svébytná, bez náznaku nápodoby či epigonství.
Od poloviny 70. let dvacátého století až do současnosti vycházely texty Josefa "Bobše" Rösslera v samizdatových sbírkách, některé básně byly publikovány v samizdatových sbornících.