Neznámé veledílo a jiné prózy

Vedle rozsáhlých románů zachycujících život a mravy francouzské společnosti první poloviny 19. století se Honoré de Balzac (1799–1850) věnoval i kratším literárním útvarům a zde vyniká jeho charakterizační umění a schopnost podat rozvinutý příběh na malé ploše. Specifickým námětem těchto Balzacových drobných próz je svět umělců. Jako spisovatel měl k němu přirozeně blízko, ale obzvláštní pochopení osvědčil zejména v případě malířství a hudby.

Téma umělecké geniality, která však hraničí s šílenstvím, rozvíjí v povídce Neznámé veledílo a v novele Gambara na postavách malíře Frenhofera a hudebního skladatele Gambary. Oba, každý jiným způsobem, touží po umělecké pravdivosti a dokonalosti; tato touha či snad posedlost však může vyústit v to, že jejich díla zůstanou společnosti nepřístupná.

Příběh sochaře Sarrasina ve stejnojmenné povídce mimo jiné ukazuje, jak lidsky nezkušený a naivní umělec, ponořený od mládí do své tvorby, podléhá nástrahám a intrikám společnosti, konkrétně světu římské opery. Oproti tomu povídka Pierre Grassou vykresluje malíře, který dosáhl úspěchu a uznání nikoli díky talentu či originalitě, ale díky mnoha letům dřiny, odříkání a schopnosti vyhovět převažujícímu společenskému vkusu.

Konfrontace dvou odlišných světů v podobě lásky mezi bohémským malířem z vyšších kruhů Théodorem de Sommervieux a obyčejnou měšťanskou dívkou je pak tématem novely Dům U Pálkující kočky.

Všechny prózy vycházejí v novém překladu Jana Petříčka a novela Gambara je v češtině publikována vůbec poprvé. Kniha – s doslovem Evy Blinkové Pelánové – vychází jako třetí svazek edice SVĚTOVÍ KLASICI, která přináší známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí. Kritériem výběru je to, zda obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře.