Planoucí koruny

Námět příběhu nebyl špatný, měl "dořešit" to, co měli Rose a Wren z minulého dílu rozdělané - tedy...oživenou dávnou příbuznou Unu Stříbřici, temné prokletí, které v sobě Wren po použití krvavé magie stále nese (společně s Alarikem), a - jak jinak - nedořešený milostný život obou sester. ALE, a tohoto dojmu jsem se nemohla zbavit po celé čtení knihy, že je příběh uměle natahovaný jen, aby autorky měli o čem psát, a mohli si říct "napsali jsme trilogii". Na začátku se příběh krásně rozvíjí - Una poprvé zaútočí, Wren a Rose jsou nuceny se znovu rozdělit, aby si vyřešili svoje problémy (Wren svojí kletbu, Rose sestavuje armádu na poražení Uny) a pak tu máme několika stránkové pasáže o cestách na místa, do kterých Rose či Wren šli úplně zbytečně, jelikož jim to nijak s jejich problémy nepomohlo (tedy kromě těch kouzelných zbraní, které získali, ale i tak...). Jediné k čemu tyto cesty sloužili bylo rozvinutím jejich milostného života - Wren se tu zapletla do milostného trojúhelníku s Torem a Alarikem - pro moje zděšení. Milostný trojúhelník je to nejhorší klišé, které v knihách nemám ráda, a kolikrát je naprosto zbytečné. A popravdě bych ho čekala spíše u Rose, ale z nějakého důvodu to potěšení měla Wren....ale co se dá dělat...(Nakonec jsem byla ráda, že Wren skončila s Torem, tak nějak se k sobě nejvíce hodili...) Po dlouhých cestách, při kterých se mezi sebou obě sestry dvakrát minuli, Wren a Rose došli ke stejnému závěru - aby zachránili své království a zrušili temnou kletbu, kterou v sobě Wren měla, tak musí zabít Unu; a že k tomu potřebuji zbraň vyrobenou čaroději.... Posledních několik set stran už příběh zase dobře plynul, schylovalo se k boji. Abych to zkrátila, nakonec sestavili obrovskou armádu (protože Una si mezitím postavila svojí "neživou" armádu z mrtvol zvířat i lidí), sehnali potřebnou zbraň a střetli se v epické bitvě s Unou a jednou provždy jí zprovoznili ze světa.