Václav Havel

Václav Havel znal spisovatelku Edu Kriseovou z disentu. Prožila s ním nejbouřlivější revoluční týdny a stala se nejprve jeho poradkyní a potom ředitelkou odboru Stížností a milostí na Pražském hradě. To, co se dělo tenkrát, se už nikdy nebude opakovat: vlády se chopili myslitelé, spisovatelé, filozofové... Sice bez praktických zkušeností s vládnutím, ale s těmi nejčistšími úmysly. Autorka záměrně napsala život kladného hrdiny, aby lidé dostali příklad, idol, po marasmu, v němž žili čtyřicet let. Aby pochopili, že se vyplatí být slušný a držet se své pravdy a život má smysl jenom tehdy, když ho člověk žije ve vlastní celistvosti, a že stojí za to obětovat to osobní zájmu celé společnosti. Též očišťuje pověst české národní buržoazie, rodiny, z níž Václav pocházel a zachycuje vzpomínky Havlových kamarádů a současníků, aby z jejich paměti vystupoval Václav Havel nejopravdověji a nejživěji jako člověk se svými „výšinami i nížinami“.