Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit

Autorka analyzuje označování žen ve vyjadřovací praxi veřejného prostoru: táže se, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit. Chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe jazykových normativů nezbytná. V rámci analýz řeší autorka následující otázky: Jak se v češtině označují ženy a jak to souvisí s jejich společenským statusem, s hierarchiemi pohlaví, sexuálním obtěžováním, domácím násilím? Jak v jazyce přežívají tzv. tradiční obrazy ženství? Jak se na jazykovém obrazu světa podílí zahrnování žen pod genericky míněné maskulinum a jak se to odráží na jazykové kreativitě mluvčích? Jak se projevuje konceptualizace genderu a v čí prospěch se koncepty uplatňují? Čím se vyznačuje patriarchalistická kolonizace jazyka a jazykové zpředmětňování žen? Kdo v češtině reguluje zacházení se jmény a příjmeními? Mají se přechylovat ženská příjmení? Jak se jména stávají stigmatem hierarchií a odlišnosti? Jsou rodově neutrální jména vyhrazena pouze translidem? Je rodově vyvážené vyjadřování v češtině možné a smysluplné? Do jaké míry jde o problém jazykového systému či úzu? Co a jak lze ve vyjadřovací praxi změnit? Jaké je místo lingvistiky genderu a sexuálních identit v české jazykovědě? Proč chybí dvě výzkumné generace, co zdržuje výzkum a jak lze tento stav řešit?