A kde byl Bůh, když židé umírali v Osvětimi?

Publicista Jan Jelínek shromažďoval před lety výpovědi mužů a žen, kteří se vrátili z „pekla“ koncentračních táborů. Podstatnou část z nich se autor nyní rozhodl publikovat. Většinu jmen neznáme, ale najdeme zde zmínky o osobnostech, jako byli například Miloš Kopecký nebo Arnošt Lustig. Součástí bolestného odkazu je i otevřená výpověď dramatika Milana Uhdeho, jehož rodiče se sice zachránili, ale okolnosti, za nichž se tak stalo, poznamenaly na desítky let do budoucna celou rodinu. Theodor Wiesengrund Adorno kdysi řekl, že po Osvětimi už nebude možné psát básně. Vykládám si jeho výrok tak, že neobstojí verše, které sice vzývají naději, ale vytěsňují, co nedávno spáchali lidé na lidech. Nejen psát verše, nýbrž žít v době po holocaustu tak, jak se žilo předtím, a nevědět, že byl, znamená nebýt dost člověkem. Svoboda zůstává i nadále naším údělem, ale její sestra-zodpovědnost musí být napříště hlubší, ba zbrojná. – Milan Uhde V USA i v Evropě vnímám jakési samozřejmé přesvědčení, že události 20. století se už nemohou opakovat. Jenže to je omyl. My nejsme lepšími lidmi, než byli naši předchůdci. Američané v roce 2014 nejsou lepšími lidmi, než byli Němci ve třicátých letech, dnešní Češi nejsou lepšími lidmi, než byli tehdy Rusové. Nejsme ani chytřejší, ani lépe vzdělaní. Jediné, co nás odlišuje, je vědomí o hrůzách 20. století. Proto je pro nás tak důležité na ně nezapomínat. – Timothy Snyder, autor knihy Krvavé země