Soumrak otců

Soumrak otců je uceleným souborem esejů, v nichž se autor pokouší vystihnout archetyp otce a jeho rozmanité kulturně-historické projevy a proměny. Využívá přitom své znalosti antropologie, kulturních dějin, literatury i vlastní profese jungovského psychoanalytika. Nejprve zavádí čtenáře do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby ten nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Samci ale k potomkům nemají žádný zvláštní vztah. Otcovství se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa a budovat vzájemný vztah. To zároveň znamená, že muž se může učit od dítěte, což je jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, avšak otcovství je projevem záměru a vůle, a na rozdíl od mateřství je tedy kulturně-společenským produktem. Se vznikem otcovství souvisí i vznik rodiny a civilizace. V muži-otci se však střetává biologický a kulturní aspekt, a vytváří tzv. otcovský paradox: vůči rodině a potomkům by otec měl být laskavý a ochranitelský, směrem ke světu a společnosti dobyvatelský a vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy řízené zvířecími zákony boje o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na archaické kořeny fenoménu otce navazuje Luigi Zoja líčením sociálně-kulturních dějin otcovství v západní civilizaci. Postupuje od antiky, respektive od rozboru Homérova a Vergiliova díla, přes počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války až k novodobé přeměně rodiny a dnešní situaci. Autorova analýza současného stavu hodnot a tradic spjatých s otcovstvím je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, vytrácení úcty a rituálu, zpovrchnění hodnot, které souvisí s tržními pravidly. Autor konstatuje, že se otec vytrácí z rodiny i ze společnosti, ačkoli obě mají patriarchální základ. Dnešní svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží okamžitému uspokojování potřeb, konzumu a udržuje duši na úrovni raného dětství. Namísto otcovských duchovních a hierarchických hodnot se prosazuje rovnostářství a vzory diktované módou a médii. Luigi Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání ztraceného otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil Homérův příběh o Télemachově touze po setkání se svým otcem Odysseem. Zoja však nemá v úmyslu poskytovat jednoznačný návod k nápravě stavu věcí. S erudicí a literární nápaditostí provází čtenáře tématem, ale praktické a osobní závěry nechává na něm. Soumrak otců má co říci každému, kdo se zajímá o psychologické pozadí dnešní doby a o kulturní dějiny Západu. A samozřejmě všem těm, kteří chtějí hlouběji proniknout k postavě otce a k fenoménu otcovství.