Země vzdálené, doplněné o roky 2009-2015

Povídání Michala Pavlíčka o životě, hudbě, divadle, muzikálech, filmech i seriálech, radostech i bolestech, o politice a životě veřejném, o žití ve městě i na vesnici, o ženách, mužích, dětech i vnoučatech, o zdraví i nepohodě, o zpěvácích a zpěvačkách, o radostech, smutku, naději i beznaději, o lásce a nenávisti, o tom, co bylo, je a bude…. Invence a hudební témata přicházejí samy jako sny, rozhodně nejsou výsledkem racionálního přemýšlení. Pořád něco v hudbě hledám a stále se někam řítím. Pokud skladatel přestane hledat a zakope se na nějaké tvůrčí pozici a točí se v zajetých kruzích, tak se může dříve nebo později dostat do stereotypu, vystřílet se. Hledání sebou přináší velké šance, vzrušení a dobrodružství. Muzika je totiž mimo jiné i o pohledu za nikdy nekončící horizont. Za posledních pár let jsem ušel další kus cesty v poznávání mystéria nástroje. Víc jsem se ponořil do jeho kouzla. Jako bych si uvědomoval silnější propojení s ním, a to nejen obsahové a výrazové. Jako by víc u hraní na kytaru medituju. Vypnu mozek, jen si začnu pohrávat se strunami, chvilku jemně, chvilku zběsile. Mám rád dynamické staré kytary, ze kterých tóny musím dolovat, které můžu prsty sevřít tak, že reagují na jakékoliv nuance mých dotyků. Když jsem Václavovi pouštěl svůj song se svahilským kvílením, usmál se a řekl: „To je odcházení.” A byl venku hlavní motiv filmu. Později, když jsem točil hudbu k Odcházení načisto, jsem se mé demo snažil profesionálně natočit a přezpívat znovu, ale nikdy jsem do výrazu už nedostal tu silnou náladu okamžiku zrození. To je záhada skladatelských demáčů, člověk v tu magickou chvíli, kdy složí silnou píseň nebo téma, má v sobě asi nejvíc obnaženou vnitřní linii emoce. Je to vlastně takový porod.