Konstituční, nebo existenciální revoluce?

Studie - doplněná o třicet dokumentů vybraných z několika archivů - je věnována překotnému emancipačnímu procesu na nejvyšší úrovni československého federativního státu na sklonku převratného roku 1989 a v první polovině roku 1990.

Jejím obecným cílem je ukázat rychle se šířící linie politického štěpení - nejen mezi vrcholnými centry státní moci, ale také uvnitř těchto center samotných a současně v českém a slovenském veřejném mínění. Zabývá se vztahy exekutivy a legislativy - konkrétně prezidenta republiky Václava Havla, kterého lze považovat za neformální hlavu postkomunistické vlády, a Federálního shromáždění ČSSR jako nejvyššího zákonodárného sboru společného státu Čechů a Slováků. Hlavní linii interpretace tvoří konfliktní střetávání dvou odlišných představ o uplatňování moci v přechodném období do červnových parlamentních voleb.

Proti Havlově netradičnímu charismatickému pojetí politiky založenému na symbolických a estetických aktech a dramatických inscenacích, stojí konzervativnější institucionální pojetí politiky emancipujících se zákonodárných sborů (především Federálního shromáždění, ale také Slovenské národní rady a České národní rady) spočívající na procedurálních pořádcích a komunikačních vazbách. Konflikt rozdílných politik se projevil především jako obnovený spor mezi českou a slovenskou reprezentací v tzv. pomlčkové válce a stal se první zatěžkávací zkouškou kvapně restaurované česko-slovenské demokracie, která od samého počátku trpěla silnými dezintegračními tendencemi.
Studie nastoluje otázku, co v této mocenské hře bylo nevyhnutelnou daní téměř půlstoleté absenci svobodné demokratické politiky, a čemu se naopak dalo předejít.