Kniha hřbitova

"Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by naprosto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově..." Tak se na přebalu popisuje nová kniha anglického autora Neil Gaimana (*1960), který je podle přednášky Mgr. Jakuba Guziura, Ph.D. z katedry anglistiky a amerikanistiky na Ostravské a Palackého univerzitě jediným autorem z britských ostrovů, který do ostrovní literatury přinesl za posledních padesát let něco nového a zajímavého. Mnoho příznivců např. I. McEwana, I. Bankse či D. Adamse s tímto tvrzením asi nebude tak zcela souhlasit, ale přesto celosvětovou slávu a popularitu Gaimana nijak nezpochybní. Jeho poslední titul, který vydal na počátku podzimu 2008, je román pro mládež "The Graveyard Book", který nakl. Polaris velice rychle vydalo na vánoce téhož roku pod názvem "Kniha hřbitova". Pod tímto názvem (zprvu mi těžkopádně znějícím, který asi ale překladatelka použila podle názvu "Kniha džunglí", tedy titulu, na jehož památku napsal Gaiman toto dílko) se skrývá příběh malého chlapce, jehož rodina byla vyvražděna a pouze on, jako nezvykle aktivní batole vraždění unikne a skryje se na dávno opuštěném hřbitově na kopci nad městem, kde ho vychovávají zdejší obyvatelé - duchové. Ale jen díky Svobodě hřbitova jemu udělené zde může žít jako bytost ani mrtvá, ani živá, jako dlouho postrádané dítě mrtvých manželů Owensových, kteří ho "adoptují" a pojmenují Nikdo Owens, zkráceně Nik. Za pomocí svého poručíka, tajemného muže Silase, který není ani živý, ale ani mrtvý, se dokonale aklimatizuje do tohoto světa přízraků a duchů, kteří mu jedině na této půdě dokáží zajistit bezpečnost. Vrah jeho rodiny, Muž Jack, na něj ale nezapomněl a stále ho chce najít a zabít. Na jeho životě a smrti totiž závisí, kdo bude vládnout světu. Gaiman pro své fanoušky napsal další skvělý příběh, který má typické prvky jeho tvorby. Opět asi tím nejžárnějším je jeho umění vsugerovat nám, že reálný svět kolem nás není jediný, že jsou další, stejně reálné, možná i stejně nebezpečné. Tak jak to excelentně předvedl v "Nikdykde", "Amerických bozích" či "Koraline". Přestože se kniha považuje jako dílo pro mládež, je u Gaimana pojetí dospělé a dětské tvorby velmi podobné. Už první věty dokazují, že svět násilí je dnes všední realitou pro všechny věkové skupiny. Autor se jen mírnil v detailních popisech, které by jinak byly určitě ... pikantně brutální. I tak je kniha o životě mrtvých dost temná. A pak ta bezbřehá fantazie, ty neuvěřitelné postavy nejen mrtvých lidí, ale tvorů či bytostí, které nevíme jak popsat a zařadit. "Kniha hřbitova" je velmi čtivý a napínavý román, kde hraje velkou roli jeho temná a ponurá atmosféra, který ale nepostrádá i úsměvná místa. Celé to ještě podtrhují výborné ilustrace, které v americké verzi dělal u Gaimana oblíbený Dave McKean. Nezbývá než poděkovat jeho synovi Michaelovi, který ježděním na trojkolce po hřbitově inspiroval taťku Neila, a ten po dvacet let pracoval na finální verzi příběhu. Měl jsem sice jisté výhrady k některým překladům, ale po konzultaci s jiným "znalci" lze překlad akceptovat, snad jen opravdu v britské pizzerii se platí desetilibrovkou, jak je i v originále, a ne uvedenou desetidolarovkou. Příběh zatím četlo několik mých přátel, kteří k "mládeži" mají už dost daleko, a stejně jako mě se i jim kniha velmi líbila. V překladu Ladislavy Vojtkové vydalo nakl. Polaris z Frenštátu pod Radhoštěm.