Tajemství, které ovlivní vše
Tomu říkáme vydařený debut! Společenský román Sarah Damoff Naše zářná léta vypráví o čtyřech generacích jedné rodiny – z perspektivy tří jejích
členů rozvíjí příběh tajemství, ztráty, závislosti i traumatu, ale i naděje a
lásky.
Román si vysloužil hned dvě nominace na Goodreads Choice
Awards a čtenáři nešetří pozitivním hodnocením. Pokud vás bavily například
knihy Claire Lombrado nebo bestseller Ahoj krásko, potom vás tento čtivý debut
rozhodně chytne za srdce!

Ryan a Lillian Brightovi jsou čerstvě svoji, zamilovaní a chystají se založit rodinu. Jenže Lillian už jednou dítě měla a toto nově odhalené tajemství jejich vztahem otřese. Když se po prvních neúspěšných pokusech konečně dočkají dcery Georgette, stín na manželství tentokrát vrhne Ryanův strach z příliš velké zodpovědnosti, který se snaží utopit v alkoholu. Georgette v průběhu let přichází o své jistoty, její domov prochází těžkými změnami, a když ji v dospělosti vyhledá matčin syn, o němž neměla tušení, musí se rozhodnout, jestli dokáže odpustit a vyrovnat se se vším, co jí život přinesl.


„Naše zářná léta je svěží, otevřený a nádherně napsaný příběh o lásce v jejích mnoha podobách.“ — CLAIRE LOMBARDO, autorka Nejhezčích dnů našich životů
„Jakmile tato kniha otevře své plachty vichřici emocí, čtenář ustoupí ze všech náročných požadavků a otevřeně fandí lásce, raduje se z ní, a dokonce pro ni uroní slzu, když příběh dopluje do své destinace.“ — MATTHEW THOMAS, autor My nejsme my
„Tento příběh nás nutí postavit se vlastní zranitelnosti a tajemstvím, abychom v sobě dokázali najít sílu a pravdu. Strhující debut!“ — TAYARI JONES, autorka Jednoho manželství
Přečtěte si ukázku:
1958
Krčí se pod jídelním stolem a na spodní stranu desky kreslí noční oblohu. Rodiče si ho nevšímají, zrovna se hádají. Pokaždé to začne otcovou žízní. Následuje televize, matka zesílí zvuk v naději, že legrácky Wallyho s Bobrem nebo Lucy a Rickyho přehluší křik.
Na dubovém stole nad chlapcovou hlavou trůní piškotová buchta. Ta sladká vůně ho silně láká. Kvůli buchtě se snažil, poslušně spořádal všechen hrášek, a teď možná nedostane ani kousíček.
Ze zavřené ložnice rodičů se ozve zadunění. A pak zvuk připomínající hlasité tlesknutí. Rána. Matka tlumeně naléhá, co si prý o nich pomyslí pan domácí.
Chlapec na nebe tlustou bílou voskovkou přikreslí hvězdu. Kousne se do rtu, zakloní hlavu a přimhouřenýma očima si prohlíží své dílo. Teď hlavně jak tam dostat mraky, aby byly vidět. Nakonec se rozhodne zkusit na černé noční pozadí fialovou. Neklapne to.
Obtáhne tedy fialové tvary na začerněném dřevě bílou. To už je lepší. Pyšně se usměje.
Po žlutém linoleu přejdou matčiny tmavomodré lodičky. Sleduje, jak se jí pohupuje zástěra, a zatvrzuje se, čeká, že se vzápětí přiřítí hlučný otec v ponožkách špinavých od trávy. Slyšet jsou však jen matčiny kroky, otevírání a zavírání skříněk a hlas June Cleaverové, která se v televizi ptá Wallyho, kam jde.
Chlapec pozoruje matčina zaneprázdněná lýtka. A náhle se před ním objeví její tvář posetá rudými skvrnami. Chytí se okraje desky stolu a skrčí se do synkova tmavého úkrytu. On zatají dech. Moc dobře ví, že kreslit po nábytku se nemá, to holé dřevo si však o barvy vyloženě říkalo.
„Zahraješ si se mnou jednu hru, broučku?“
Dítě se zamračí.
Ona se palcem jemně dotkne jeho tváře a zašeptá: „Víš, jaké tvůj táta občas dělá hlouposti, viď? Tak třeba teď hraje na schovávanou s klíči od auta. Pomůžeš mi je najít?“
„Na schovávanou?“
„Když je najdeme, vezmu tě na projížďku.“
Vykulí oči. „A to budeš řídit?“
„No teda.“ Matka nasadí rozpustilý úsměv. „Já náhodou řídit umím!“ Kdykoli předloží obětinu v podobě takového úsměvu – zvednuté koutky úst, vyhlazení zamračeného čela, záblesk bílých zubů –, v jejím synovi se vzedme touha chránit ji vší silou té bezmocné lásky, jakou děti chovají ke svým matkám. Přesně proto vyleze ze své dubové skrýše, a i když mu její hra připadá nudná, poslušně začne pátrat.
Neúspěšně prohledají všechny skříňky i zásuvky. Nic. Chlapec se zastaví a toužebně upře pohled na buchtu. Matka dlouze vydechne, opře se pevně dlaněmi o dlaždičkami obloženou pracovní desku a bradu přimáčkne ke krku. Hoch těká očima mezi ní a buchtou. Konečně se matka napřímí, zvedne bradu, uhladí si zástěru a řekne: „Tak dobře.“
Dítě dychtivě čeká, sbíhají se mu sliny.
„Když se nemůžeme projet, co třeba malá procházka?“
Synek nakrčí nos, odtrhne oči od vysněného dezertu a otočí se k oknu. „Je tma.“
Na dubovém stole nad chlapcovou hlavou trůní piškotová buchta. Ta sladká vůně ho silně láká. Kvůli buchtě se snažil, poslušně spořádal všechen hrášek, a teď možná nedostane ani kousíček.
Ze zavřené ložnice rodičů se ozve zadunění. A pak zvuk připomínající hlasité tlesknutí. Rána. Matka tlumeně naléhá, co si prý o nich pomyslí pan domácí.
Chlapec na nebe tlustou bílou voskovkou přikreslí hvězdu. Kousne se do rtu, zakloní hlavu a přimhouřenýma očima si prohlíží své dílo. Teď hlavně jak tam dostat mraky, aby byly vidět. Nakonec se rozhodne zkusit na černé noční pozadí fialovou. Neklapne to.
Obtáhne tedy fialové tvary na začerněném dřevě bílou. To už je lepší. Pyšně se usměje.
Po žlutém linoleu přejdou matčiny tmavomodré lodičky. Sleduje, jak se jí pohupuje zástěra, a zatvrzuje se, čeká, že se vzápětí přiřítí hlučný otec v ponožkách špinavých od trávy. Slyšet jsou však jen matčiny kroky, otevírání a zavírání skříněk a hlas June Cleaverové, která se v televizi ptá Wallyho, kam jde.
Chlapec pozoruje matčina zaneprázdněná lýtka. A náhle se před ním objeví její tvář posetá rudými skvrnami. Chytí se okraje desky stolu a skrčí se do synkova tmavého úkrytu. On zatají dech. Moc dobře ví, že kreslit po nábytku se nemá, to holé dřevo si však o barvy vyloženě říkalo.
„Zahraješ si se mnou jednu hru, broučku?“
Dítě se zamračí.
Ona se palcem jemně dotkne jeho tváře a zašeptá: „Víš, jaké tvůj táta občas dělá hlouposti, viď? Tak třeba teď hraje na schovávanou s klíči od auta. Pomůžeš mi je najít?“
„Na schovávanou?“
„Když je najdeme, vezmu tě na projížďku.“
Vykulí oči. „A to budeš řídit?“
„No teda.“ Matka nasadí rozpustilý úsměv. „Já náhodou řídit umím!“ Kdykoli předloží obětinu v podobě takového úsměvu – zvednuté koutky úst, vyhlazení zamračeného čela, záblesk bílých zubů –, v jejím synovi se vzedme touha chránit ji vší silou té bezmocné lásky, jakou děti chovají ke svým matkám. Přesně proto vyleze ze své dubové skrýše, a i když mu její hra připadá nudná, poslušně začne pátrat.
Neúspěšně prohledají všechny skříňky i zásuvky. Nic. Chlapec se zastaví a toužebně upře pohled na buchtu. Matka dlouze vydechne, opře se pevně dlaněmi o dlaždičkami obloženou pracovní desku a bradu přimáčkne ke krku. Hoch těká očima mezi ní a buchtou. Konečně se matka napřímí, zvedne bradu, uhladí si zástěru a řekne: „Tak dobře.“
Dítě dychtivě čeká, sbíhají se mu sliny.
„Když se nemůžeme projet, co třeba malá procházka?“
Synek nakrčí nos, odtrhne oči od vysněného dezertu a otočí se k oknu. „Je tma.“







