Muž, který se vzepřel
Těžké, ale důležité čtení – to je autobiografie Alexeje
Navalného, ruského opozičního politika a ostrého kritika Kremlu. Ve
své knize Patriot vlastními slovy popisuje detaily o dětství v Sovětském svazu,
o politickém prozření, o milované rodině, o absolutním zapálení proti
zkorumpovanému režimu, ale také hlavně o lásce k Rusku a k jeho lidu.
Mrazivé paměti obsahují také dosud nepublikované zápisky ze
sibiřského vězení, kde Navalnyj za podezřelých okolností v roce 2024 zemřel.

Život Alexeje Navalného popsaný jeho vlastními slovy
Travičský atak ze strany ruské tajné služby se v roce 2020
stal celosvětovou událostí. V roce 2024 Navalnyj zemřel za brutálních podmínek
v sibiřském vězení. Knihu Patriot začal psát v době, kdy se zotavoval z pokusu
o vraždu. Text končí zápisky z vězení, které jsou zde publikovány vůbec poprvé.
Jsme svědky nárůstu Navalného mezinárodní podpory. S rozechvěním sledujeme
autorova opakovaná zatčení, osobní perzekuci a v děsivých detailech i přímé
pokusy o jeho fyzickou likvidaci. Teprve nyní pochopíme, proč ho cosi nutilo k
návratu do Ruska. I ve vězení však projevoval psychickou odolnost a nezlomný
smysl pro humor.
Poznáváme v něm i optimistu a rozeného vůdce, který Rusům poskytl to, co nedokázal nabídnout nikdo jiný: naději.

Ukázka z knihy:
Umírání opravdu nebolelo. Kdyby mé plíce nedýchaly
naposledy, nikdy bych se neocitl na podlaze vedle toalety v letadle. Jistě si
dokážete představit, že nebyly zrovna čisté.
Letěl jsem do Moskvy z Tomsku na Sibiři a cítil jsem se
velmi spokojeně. Za dva týdny čekaly obyvatele několika sibiřských měst
regionální volby a já a moji kolegové z Nadačního fondu proti korupci (NFPK)
jsme měli v úmyslu přichystat vládnoucí straně Jednotné Rusko porážku. Stalo by
se to důležitým signálem, že Vladimir Putin není ani po dvaceti letech u moci
všemocný, a dokonce ani v teto části Ruska nijak zvlášť oblíbený – přestože
velké množství lidí tam v podstatě nepřetržitě sledovalo v televizi jakési
mluvící hlavy pějící na vůdce národa chválu.
Několik let jsem měl zakázáno kandidovat. Stát neuznával
politickou stranu, kterou jsem vedl, a nedávno ji už podeváté za posledních osm
let odmítl zaregistrovat. Nějak se nám vždycky „nepodařilo správně vyplnit
formuláře“. Při nejvzácnějších příležitostech, kdy se některý z našich
kandidátů skutečně dostal na volební lístek, se našly ty nejkurióznější
záminky, jaké si dovedete představit, aby se jim právo kandidovat upřelo.
Výzva, před kterou naše síť stála – s osmdesáti regionálními pobočkami v době
svého rozkvětu patřila k největším v zemi a byla pod neustálými útoky státu –,
proto vyžadovala schizofrenní schopnost vyhrát volby, kterých jsme se nemohli
zúčastnit.
V naší autoritářské zemi, kde si režim po více než dvě
desetiletí kladl za prioritu vštípit voličům přesvědčení, že jsou bezmocní a
nemohou nic změnit, nebylo nikdy snadné přesvědčit lidi, aby přišli k volbám.
Přitom jejich příjmy klesaly sedm let po sobě.
Kdyby se podařilo nalákat do volebních místností byť jen
třetinu těch, kteří mají režimu plné zuby, neměl by ani jeden z Putinových kandidátů šanci. Jak
ale lidi přimět volit? Přesvědčováním? Nalákat je
odměnou? Zvolili jsme jinou možnost. Lidi pořádně naštvat.

