Jaké to je, když člověk v mužském těle dojde k prozření, že je ženou?
Úspěšná
divadelní režisérka Daniela Špinar se narodila v mužském těle. Ve 42
letech si ale položila zásadní otázku ohledně své identity – a zatímco z jedné
strany k ní po následném coming-outu přicházela vlna podpory a lásky, z
druhé naopak nepochopení a odpor.
Přečtěte si
její Zápisky z tranzice, autentický deník, kde popisuje proměny těla i
duše během tříletého období tranzice a zároveň odhaluje niterné pocity i
bolestné zkušenosti se společností, hledáním partnera i sebe sama.
„Jdu podél pláže a přepadaj mě intenzivní myšlenky: Je těžký připustit si, že jsem v sobě čtyřicet dva let tak pečlivě skrejval ženu. Že jsem si lhal do kapsy. Já – člověk, kterej si o sobě vždycky myslel, že jde s kůží na trh. Že žiju totálně v pravdě. Připadám si jako podvodník. Před sebou i před světem. Musím pracovat na tom, abych si odpustil.“ – úryvek z deníku Daniely Špinar
Daniela Špinar na Světě knihy 2025
Ukázka z knihy:
Paní psychoterapeutka Věra je milá, křehká usměvavá žena a já se s ní cítím v bezpečí. Už po prvních minutách. Největší paradox je, že má ordinaci přímo v Anenským areálu, kde sídlí „velitelství“ Činohry Národního divadla. A tak přebíhám ze svý kanceláře přes náměstíčko, podlezu závoru (vždycky si zapomenu kartičku zaměstnance), zapluju do vedlejšího baráku, po schodech potažených linem z osmdesátých na horu a proběhnu dlouhou chodbičkou z umakartu. Pak se otevřou dveře a vejdu do vystlaného hnízdečka, teplý útulný nory. Z bitevního pole přímo do lázní! Připadám si jak špion v akčním filmu. Ale už se nebojím, nejtěžší je udělat první krok – objednat se a přijít. A to jsem zvládnul.
Hned se dozvídám, že paní Věra dělá intuitivní psychoterapii a že kromě jinýho vychází ze snů. Takže jsem rovnou dostal první domácí úkol: psát si svý sny.
1. 10. 2021
Všechno se stane v jedný jediný vteřině. ROZBŘESK! BLESK Z ČISTYHO NEBE! Jdu jako každej pátek do práce na individuální lekci francouzštiny, která začíná v půl devátý. Procházím se kvapným krokem Letenskýma sadama, který jsou takhle po ránu skutečně nádherný. Cejtím obrovskej vděk a štěstí, že můžu chodit už šest let do práce právě touhle cestou. Za půl hodinky rychlý chůze jsem na Anenským náměstí jako na koni. Sluneční paprsky se prodíraj skrz mohutný větve stromů a já si frajersky vykračuju ve svejch dámskejch slunečních brejlích značky Dior. Míjím několik ranních běžců, potkám pár pejskařů a zařadím se za páreček milenců, držících se za ruku. Dívám se na ně se zalíbením. Jak si vykračujou! Voyeursky je pozoruju a taky trochu žárlím.
Přirozeně, kdy jsem něco takovýho zažil sám – procházet se s milým mezi stromy ruku v ruce za tak nadhernýho ranního počasí? Dívám se na tu dívku, na její vlasy, kabátek, šálu, podpatky. Cítím její květinovej parfém. Proč jsem tak naměkko?
A najednou mě to napadne:
TY BYS CHTĚL BEJT TOU ŽENOU, VIĎ?
Udeří to na mě tak prudce, zničehonic. Tak artikulovaně! Zásah shůry! A přesně v tu chvíli se rozbrečím. Nekontrolovatelně.
Co se to proboha se mnou děje?! Špinare, dej se laskavě dohromady! To bude zase materiál pro paní Věru!
Přidávám do kroku a dvojici předejdu. Vytahuju kapesník a zaháním slzy, který mi zmateně tečou do pusy. Dlouho se mi je nedaří zkrotit. Na Čechově mostě už v panice utíkám. Nevím před čím – asi před sebou samým.