Zjevení Panny Marie obrátí životy rodiny i místních vzhůru nohama
Svým prozaickým debutem Stehy Sára Zeithammerová úspěšně vstoupila
na českou literární scénu – poutavý příběh, vyprávěný z úhlu pohledu dvou žen,
si zaslouženě vydobyl pozornost u čtenářů i kritiků.
Nyní autorka přichází s druhým románem Svatá, založeným na skutečné události. V něm se
mladé ženě zjeví Panna Marie, to však životy její rodiny i místních obyvatel obrátí vzhůru nohama…
Příběh založený na skutečné události
Život ovdovělé hospodské Aloisie se obrátí vzhůru nohama ve
chvíli, kdy se její dceři Kristě zjeví v lese Panna Maria. Třebaže ji krom
Kristy nikdo neviděl, zpráva o zjevení se rychle rozkřikne, do zapomenutého
kraje začnou proudit zástupy a zadlužená hospoda konečně prosperuje. Krista je
stejnou měrou okolím adorována i nenáviděna. Sama Aloisie neví, na kterou
stranu se přiklonit. Je její dcera lhářka, nebo vizionářka? A zjevuje se v lese
skutečně Matka Boží, nebo něco mnohem děsivějšího? Příběh o lásce, víře a
nekonečné vůli vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v devatenáctém
století na Broumovsku.
Začtěte se také do prvotiny autorky:
Ukázka z knihy Svatá:
„Do lesa chodit budu,“ opáčila. „Je to moje povinnost.“
„Tvoje povinnost je vůči rodině. Nebudeš se někde v lese předvádět, nemůžeme si to dovolit!“
Krista mi odsekla: „Ale já se nepředvádím.“
„Nepředvádíš? Tak proč za námi chodí furt nějací lidi a vyptávají se na tebe? Pamatuješ, jaké to bylo, když si na nás všichni ukazovali prstem? Jak nás všichni nechali na holičkách? A teď, když se to konečně trochu uklidnilo, by sis to ráda zopakovala? To chceš?“
„Neprosila jsem se, aby o mně psali…“
„Tohle dopadne zatraceně zle, Kristo,“ zaúpěla jsem. „Řekni mi pravdu. Cos v tom lese viděla?“
„Vidím Ji.“
„Koho vidíš, děvče nešťastný?“
„Ji! Matku Boží!“ rozkřikla se Krista jako smyslů zbavená. „Vidím Ji každý den, slyším Ji každý den! Nemůžu Ji dostat z hlavy. Je to jako láska, ale silnější, protože když na Ni myslím, tak Ji i cítím! Někdy jsou ty myšlenky tak silné, že ani nevidím Její tvář… Klečím tam a vidím jen to světlo.“
Dívala jsem se Kristě do tváře, do očí, na ruce, jak zatínala a zase rozevírala prsty položené na kolenou. Stydím se to říct, jenže ta slova, která se mi drala na jazyk, já ti ale nevěřím, byla hrozná.
„Takové bílozlaté světlo, které prýští mezi stromy a polévá všechno kolem. A vím, že to světlo vychází z Ní, z Její tváře. A ona je krásnější než cokoliv, co jsem kdy viděla.“
Všimla jsem si, že přišla Anežka, která tu teď stála bez hnutí a poslouchala nás. Krista ale pokračovala dál, skoro jako by byla v místnosti sama, jen se svým světlem. Ruce se jí na kolenou sevřely, ret se jí rozechvěl. Nikdy jsem nic podobného neviděla. „Ona je tak krásná, maminko. Je tak dokonalá, že se před Ní stydím.“
Sklonila hlavu a ruce se jí uvolnily, objala se kolem hrudi. „Nechci tam chodit. Ale musím. Někdy lituju, že si vybrala mne. Ale jakmile jen pomyslím, že bych nešla, začne se mi ozývat v hlavě a nemůžu Ji odtamtud dostat. Mám pocit, že mi ta hlava praskne, dokud Ji zase nespatřím. Ale jak…“ Zhluboka se nadechla, a ještě více se schoulila. „Jak mám proboha něco takového dokázat?“