Poznejte osud novinářky Mileny Jesenské!
Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, geniální
novinářka, feministka a humanistka. A také blízká přítelkyně Franze
Kafky. Nový román Jsem Milena z Prahy líčí její nevšední život ve
čtyřech kapitolách: Cizinka, Překladatelka, Novinářka a Trestankyně.
Autorka Monika Zgustová knihu sepsala na základě písemností, článků a
dopisů, ale i osobních svědectví těch, kteří Milenu Jesenskou znali – vy tak
budete sledovat její působení v odboji, pobyt v koncentračním táboře, ale i
vzpouru proti tradičním rolím žen a mužů a boj za důstojnost žen i za oběti
bezpráví.

„Milena mě fascinovala!“ Přečtěte si úryvek z rozhovoru s autorkou knihy Monikou Zgustovou:
Můžete knihu představit českým čtenářům?
Jsem Milena z Prahy je románově podaná biografie Mileny
Jesenské, ve které jsem použila všechny nejnovější výsledky pátrání početných
českých jesenoložek, ale i svoje vlastní vývody a konkluze. Milenu jsem
poznala už jako studentka v USA v biografii Margarete
Buber-Neumannové a od té doby jsem o ní četla všechno, co jsem mohla,
tolik mě fascinovala. V románu jsem Mileně chtěla dát autonomii, vytáhnout
ji z Kafkova stínu, i když Kafka pro ni byl důležitý a jejich
vztahu jsem věnovala jednu ze čtyř kapitol.
Proč jste se rozhodla pro románovou rekonstrukci života Mileny Jesenské?
Jednou jsem v Barceloně večeřela s Josefem
Čermákem a s dalšími kafkology. Pan Čermák mluvil o vztahu Mileny
a Kafky a nacházel v něm mnohé zvláštní a rozporuplné
momenty. Otočil se ke mně a řekl: „Chtělo by to román, jen román může
vrhnout světlo na takový tajemný vztah.“ Od té doby jsem to nosila
v hlavě, ale na takové téma jsem si dlouho netroufala. No a pak
přišla chvíle, kdy jsem si troufla. Knihu jsem psala ve spisovatelské rezidenci
v USA, kam jsem dostala stipendium, a přítomnost dalších autorů mi
dodala sebevědomí.

Monika Zgustová, foto: Drew Stevens
Ukázka z knihy:
„No, já totiž, Ernste…“
„Nevadí, Mileno, popovídáme si o tom jindy.“
„Odjíždím do Prahy. Lépe řečeno vím, že se tam brzy
vrátím.“
„Mluvili jsme přece o tom, že se odstěhujeme do Paříže.
Praha se mi moc nezdá, jak víš. Praha je pro nás oba minulost.“
„Pro mě Praha není minulost. Nikdy nepřestala být mým
městem, tím jediným, které mi doopravdy patří.“
„To přece nemyslíš vážně.“
„To myslím úplně vážně.“
„A co je v Praze, co nemáš tady?“ řekl s hlavou mírně
zakloněnou, protože si při hovoru vázal kravatu. „Kromě Franze Kafky,
samozřejmě,“ neodpustil si svůj typický sarkasmus.
Vždycky vypadal tak sebevědomě.
Nepodíval se na mě, připravoval si aktovku do banky.
Kromě Franze Kafky… Jako by neexistovaly ty tři a půl roku,
co si s Frankem už pravidelně nedopisujeme a vídáme se jen sporadicky.
A Ernst to dobře věděl.
„Kafka je ve Vídni.“
„No vida,“ protáhl ironicky.
„Je v sanatoriu, nedávají mu moc nadějí.“
Ernst na to nic neřekl, byl zaujatý kontrolováním jakýchsi
spisů.
„A Praha je jedinečná,“ dodala jsem, „se svými kavárnami, s
češtinou a němčinou a jidiš.“
„Ale tohle všecko přece máš i ve Vídni. Proč se kvůli tomu
stěhovat do Prahy?“
Dívala jsem se z okna. Okno bylo vždycky moje spása. Můj
únik. Zelený úsvit v okně naproti dostal nazlátlý přídech, který sliboval krásný
jarní den. Šeřík v parku před kostelem už odkvétal.




