Amerikánka: Příběh o holce, kterou nedostali

Ema Černá, hrdinka příběhu inspirovaného skutečnými osudy, v sobě dokáže najít sílu a vůli přežít. Nejpodstatnější je totiž věřit nejen v sebe sama, ale i v to, že o vás někdo stojí. I kdyby byl třeba až v Americe... Ema Černá na své nelehké cestě zdolává útrapy dětského domova, pěstounské péče i „pasťáku". Rok 1989 přináší svobodu nejen Československu, ale také jí samotné. Je jí osmnáct a může si konečně začít dělat, co chce. Jenže v jejím životě nikdy nic nebylo, není a zjevně ani nebude lehké.

Nad večerním sídlištěm se vznášely mraky. Okna už se pomalu rozsvěcela a z komínů stoupal kouř. Nebylo poznat, jestli je všechno šedivé proto, že tomu tak doopravdy bylo, anebo proto, že mraky a nedostatek světla nedaly vyniknout barvám. V jednom z oken se objevila postava dívky, která pozorovala prostranství před panelákem, jako kdyby někoho úpěnlivě vyhlížela. Pak otevřela okno a zakřičela do šera.

„Prosím! Pomozte nám někdo!“ Nikdo ale na její zoufalý hlas nezareagoval. Jen o několik pater níže bez velikého zájmu se přes sklo zadíval směrem dolů chlapík, a když nikoho nezahlédl, zapálil si cigaretu a opět zmizel v útrobách betonového komplexu.

O pět dní dříve kráčela po chodbě jiného z místních paneláků asi pětatřicetiletá žena. Vlastně se nejdříve rozléhal zvuk jejích podpatků a teprve pak se objevila ona sama. Zmizela ve výtahu a nechala se vyvézt do šestého patra. Lodičky, silonky, svetřík, kožíšek a na špičce dortu jako poleva červená rtěnka a odbarvené blond vlasy. Výrazný a pravidelný klapot se zastavil přede dveřmi s ušmudlanou cedulkou Luděk Čuřík.

Bujná ňadra se nadzvedla, jazyk přejel a navlhčil rty, úsměv rozzářil hezkou, ale přece jen trochu vyzývavou ženskou tvář a ruka se bez zaváhání opřela do nepříjemně drnčivého zvonku. Ozvaly se kroky. Olga Černá roztáhla chřípí a nasála vzduch. Byla připravena. Dveře se opatrně otevřely, protože neočekávaly v tuhle hodinu návštěvu. Jemně proplešatělá, asi čtyřicetiletá hlava, jejíž tváři ale nechyběly zbytky pohlednosti, ustrnula. Oči prozradily, že si nejsou zcela jisty tím, koho před sebou mají. Paměť zalovila v hlubinách, pak se přece jen o něco zasekla drápkem a Luděk Čuřík se plaše usmál.

Olga se taky usmála a povytáhla obočí v očekávání nějaké reakce na svůj příchod. „Vy jste… vy jste přišla?“ Nebylo to úplně ono, ale bylo patrné, že se majitel bytu momentálně k ničemu výkonnějšímu nerozhoupe, a tak bylo zbytečné dál čekat. Jako pozvání to sice na první pohled neznělo, ale Olze to stačilo. Impozantností své tělesné konstrukce, především v některých partiích, vtlačila Luďka dovnitř a vstoupila. Neměla ve zvyku dávat mužům příliš mnoho prostoru.

Nahlédněte do zákulisí kultovního představení s fotografem Tomkim Němcem. Fotografická publikace skrze 129 emotivních snímků vypráví nejen příběh hrdinky inscenace Amerikánka, ale zachycuje také její tvůrce i další spřátelené soubory a umělce, kteří skrze živou kinematografii zůstávali ve spojení s diváky i během covidové pandemie.