Knižní rozhovor o závislosti bez příkras
Proč jsou závislí mistři světa ve lhaní?
Pavel Eichler měl rodinu, práci i úspěch. A přesto propadl kokainu. Dlouho si nechtěl přiznat, že má problém. Pak ale našel odvahu říct si o pomoc.
Jedná se o syrový, upřímný rozhovor podnikatele Pavla Eichlera a předního českého adiktologa Michala Miovského. Autoři společně bourají mýty o závislosti i ústavní léčbě a ukazují, že požádat o pomoc není projev slabosti.

„Závislost není jen problém jednoho člověka, ale zasahuje všechny kolem něj." (citace z rozhovoru v Magazínu Luxor 11/2026)
Co člověka přivede ke kokainu? Proč si dlouho nechce přiznat, že má problém? Co když se člověk, kterého máte rádi, ztrácí před očima? A jak těžké je neztratit ostražitost ani po letech abstinence?
Kniha Aby byl táta zase veselej proto zaujme také:
- Všechny, kteří se sami potýkají se závislostí.
- Rodiny a blízké závislých, kteří tápou a nevědí, jak pomoci.
- Každého, kdo chce závislosti lépe rozumět a přestat soudit.

Kdo jsou autoři knihy Aby byl táta zase veselej?
Podnikatel v oboru komunikace a designu, abstinující závislý. Bývalý novinář, pracoval v časopisech XMAG a Spy, v Českém rozhlase a v MF DNES / iDNES.cz. V roce 2012 s přáteli založil portál Hithit.cz. V minulosti učil sebeobranu krav maga. Spolupracoval s mnoha hudebníky, například s Davidem Kollerem, Eddie Stoilow, Indy&Wich, Prago Union nebo Chaozz. Fandí fotbalové Bohemce, hraje rugby za rezervu Slavie a miluje box. Narodil se v Děčíně, žije v Praze, má dvě děti.
Klinický psycholog, psychoterapeut a supervizor. Přednosta kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN a proděkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy pro nelékařské studijní programy. V letech 2016–2018 byl prezidentem Mezinárodní asociace editorů adiktologických časopisů (ISAJE). V roce 2017 byl zvolen prezidentem Mezinárodní asociace univerzit vzdělávajících adiktology (ICUDDR). Od roku 2018 je členem vědecké rady Univerzity Karlovy. Ženatý, má tři syny.
Opakem závislosti je blízkost
„Co je cílem vaší léčby?“ zeptala se mě doktorka Hynková na příjmu lůžkového oddělení muži 16. ledna 2024.
„Abych byl zase veselej táta,“ odpověděl jsem.
Měl jsem za sebou už několik dní na detoxu o patro výš, moje cesta ke střízlivé svobodě byla na samém počátku.
„Vy nechcete být zdravý?“
„Jak to myslíte?“ nechápal jsem.
Došlo mi to až mnohem později. S paní doktorkou Terezou jsem strávil u Apolináře hodně času. Nikdy jí za něj nepřestanu být vděčný a těžce jsem nesl, když mě od sebe odstřihla a nechala žít vlastním životem. Teď už tomu rozumím, ale v první chvíli mě přepadla panika. Stejná, jako když se blížil třináctý týden, což byl konec mé léčby. Bál jsem se, že jsem nestihl všechny terapie a vlastně jsem nenašel všechny spouštěče. Pár dní mi trvalo, než jsem pochopil, že ta pravá léčba de facto teprve začíná.
Svíral mě strach, že se k ženě a dětem vracím jen na čas a nebude to trvat dlouho a zase se proměním v nočního vlka. „Dávejte na sebe pozor od první minuty, co opustíte Apolináře,“ nabádali mě terapeuti Jitka Debnárová a Jirka „Indián“ Kokrda.
Terezko, Jitko, Jirko, Niko, Michale B., Danielo Š., moje milované sestry Malá a Velká Péťo, Vlaďko, Olinko, dávám na sebe bacha. Snažím se nepodělat ten skvělý čas, který jsem s vámi strávil „u Apika“. Píšu vám to na každém pohledu z cest, na které bych se bez vás nedostal, protože bych nejspíš seděl v nějakym baru nad čárou. Díky vám všem žiju tak hezkej život, že jsem si to ještě v lednu 2024 nedokázal ani představit. Tehdy už jsem se smiřoval s celoživotní závislostí na kokainu s občasnou krátkou abstinencí.
Dnes si užívám střízlivou svobodu s mojí skvělou ženou Andreou, dětmi Belí a Tondou, rodinou z Paky, partou z boxu a ragby, s Martinem a Janou z nedori a dalšími kamarády. Vám všem patří velký díky, že jste nade mnou nezlomili hůl. Zkusim to neposrat ani v budoucnu.
Tato kniha patří všem, kteří bojují s démony a nevědí si s nimi rady. Přál bych si, abyste našli odvahu se podívat do zrcadla a zkusili závislost zastavit. Je to blbá nemoc, ale pořád „jen“ nemoc. Knihu bych také chtěl věnovat všem rodinám, které závislost zasáhla. Chceme vám s tou mojí ukázat, že naděje existuje. Protože opakem závislosti je blízkost.
„Abych byl zase veselej táta,“ odpověděl jsem.
Měl jsem za sebou už několik dní na detoxu o patro výš, moje cesta ke střízlivé svobodě byla na samém počátku.
„Vy nechcete být zdravý?“
„Jak to myslíte?“ nechápal jsem.
Došlo mi to až mnohem později. S paní doktorkou Terezou jsem strávil u Apolináře hodně času. Nikdy jí za něj nepřestanu být vděčný a těžce jsem nesl, když mě od sebe odstřihla a nechala žít vlastním životem. Teď už tomu rozumím, ale v první chvíli mě přepadla panika. Stejná, jako když se blížil třináctý týden, což byl konec mé léčby. Bál jsem se, že jsem nestihl všechny terapie a vlastně jsem nenašel všechny spouštěče. Pár dní mi trvalo, než jsem pochopil, že ta pravá léčba de facto teprve začíná.
Svíral mě strach, že se k ženě a dětem vracím jen na čas a nebude to trvat dlouho a zase se proměním v nočního vlka. „Dávejte na sebe pozor od první minuty, co opustíte Apolináře,“ nabádali mě terapeuti Jitka Debnárová a Jirka „Indián“ Kokrda.
Terezko, Jitko, Jirko, Niko, Michale B., Danielo Š., moje milované sestry Malá a Velká Péťo, Vlaďko, Olinko, dávám na sebe bacha. Snažím se nepodělat ten skvělý čas, který jsem s vámi strávil „u Apika“. Píšu vám to na každém pohledu z cest, na které bych se bez vás nedostal, protože bych nejspíš seděl v nějakym baru nad čárou. Díky vám všem žiju tak hezkej život, že jsem si to ještě v lednu 2024 nedokázal ani představit. Tehdy už jsem se smiřoval s celoživotní závislostí na kokainu s občasnou krátkou abstinencí.
Dnes si užívám střízlivou svobodu s mojí skvělou ženou Andreou, dětmi Belí a Tondou, rodinou z Paky, partou z boxu a ragby, s Martinem a Janou z nedori a dalšími kamarády. Vám všem patří velký díky, že jste nade mnou nezlomili hůl. Zkusim to neposrat ani v budoucnu.
Tato kniha patří všem, kteří bojují s démony a nevědí si s nimi rady. Přál bych si, abyste našli odvahu se podívat do zrcadla a zkusili závislost zastavit. Je to blbá nemoc, ale pořád „jen“ nemoc. Knihu bych také chtěl věnovat všem rodinám, které závislost zasáhla. Chceme vám s tou mojí ukázat, že naděje existuje. Protože opakem závislosti je blízkost.
Praha 18. 6. 2026





