Zákulisí války očima muže, který sháněl zbraně pro Ukrajinu
Únor 2022. Ruské tanky vjíždějí na Ukrajinu a Západ ještě řeší, jestli tam vůbec poslat víc než přilby. Z Česka už ale na východ míří první vlaky s municí a těžkou technikou. Proč byla Praha o krok před Washingtonem i Londýnem? Odpověď zná jen pár lidí a jedním z nich je Tomáš Kopečný, muž, který zbraně pro Ukrajinu sháněl. Ve své knize V bojovém režimu otevírá zákulisí konfliktu, o kterém se dlouho muselo mlčet.
Čeká vás syrová a místy až absurdně vtipná literatura faktu, která se čte jako napínavý thriller, nabízí ale také intimní vhled do psychiky člověka fungujícího v permanentním tlaku a v přímém kontaktu s utrpením na frontě. Publikace je výjimečná i tím, že k ní předmluvu napsal sám generál Valerij Zalužnyj.
Zažili jsme něco, co se Česku moc nestává
Vaše kniha nahlíží za oponu prvních týdnů války. Co bylo hlavním impulzem otevřít zákulisí, o kterém se roky muselo mlčet?
Osobní motiv tam je. Psaní mi pomohlo dostat ze sebe věci, které se špatně říkají, ale není to hlavní důvod. Hlavní je, že jsme zažili něco, co se Česku moc nestává. Přední světová média o nás psala a po dlouhé době jsme byli na titulních stranách v pozitivním světle. Starší kolegové z diplomacie mi říkali, že se k nám od dob Václava Havla takhle s uznáním ve světě nechovali.
Tuhle kapitolu jsem nechtěl nechat zapadnout. Chtěl jsem ji zaznamenat konkrétně: co fungovalo, co ne, kdo to dělal a kde jsme narazili. Ať to může použít ten, kdo bude někdy v podobné situaci. A ať to přispěje do debaty o tom, co dělat dál. Česko je často vnímáno jako malá země, která se nemá plést do velkých věcí. Chci ukázat, že když se sejdou správní lidé, nastavení a vůle, můžeme hrát světovou ligu. A třeba v ní příště i vydržet.
(odpověď Tomáše Kopečného v rozhovoru pro Magazín Luxor 11 / 2026)
Tomáš Kopečný, přední osobnost české muniční iniciativy a úsilí o obnovu Ukrajiny, bývalý náměstek ministra obrany s více než desetiletou praxí v oblasti obrany a obranného průmyslu, koordinoval českou podporu Ukrajině, a to i v jejích humanitárních a rekonstrukčních aspektech, od ledna 2023 do prosince 2025. Za svůj přínos k pomoci Ukrajině obdržel v roce 2022 Řád za zásluhy a v roce 2024 Řád knížete Jaroslava Moudrého od prezidenta Ukrajiny.
Ukázka z úvodu knihy:
Jako úředník sloužící státu, obzvlášť v oblasti obrany, bezpečnosti, armády, je to ze všech hledisek samozřejmost, pokud možno neventilovat nic ven. Emoce do téhle práce nepatří. V terminologii na ně není vůbec místo, nejsou jen znakem slabosti, ale hlavně neprofesionality. Osobní pohled na bojovou situaci zbytečně zdržuje a zatemňuje prostor, který máme k tomu, abychom doručili výsledek, který pomůže, zachrání životy. Role úředníků na ministerstvu obrany nebo generálním štábu je kromě politického zadání a řízení primárně podpůrná a logistická – zajistit pro naši armádu vše, co potřebuje, aby nás mohla ochránit, ať už je nasazená kdekoliv.
Moje role byla dělat tohle pro armády cizích států tím, že jim dodáme české zbraně a zbraňové systémy. Vždycky jsem to vnímal tak, že se nesmí stát, aby tahle moje práce přinesla na svět víc utrpení, než kterému zabrání. To byl asi hlavní motor a kotva, kterou mi dala studia genocid, světového bezpečnostního systému a filozofie etiky.
Jak zabránit těm největším hrůzám? Jak naplnit ono „nikdy více“, kterým jsme se v Evropě a Americe po holokaustu obalili jako jedním z hlavních pilířů smyslu našich společností a politických systémů?
S holokaustem už neudělá nikdo z nás nic, ale v Africe, na Balkáně a na dalších místech se to za mého dětství a mládí zas a znovu opakovalo, i když v menším rozsahu. Zabránit tomu, omezit rozsah, pomoci obětem – tím jsem se chtěl od počátku vysokoškolských studií zabývat, tam být užitečný ve světě, kde jsem pořád hledal nějaký smysl. Skoro devět let jsem se snažil tohle nějak dělat za ministerstvo obrany, za český stát. Pro mě samotného nejvíc paradoxně tím, že jsem po většinu času brázdil se zbrojaři všechny kontinenty.
A pak v momentě, kdy už jsem na obraně chtěl končit, nějak to pěkně uzavřít a zkusit něco dalšího, se „to“ otevřelo v Ukrajině. Kousek od nás. V domovech kamarádů, které jsem si za roky, co jsem tam jezdil, vytvořil. V zemi, kvůli které jsem jako čtyřiadvacetiletý kluk řekl sbohem NATO, kde jsem stážoval, a mohl jsem tam pokračovat na nějaké plnohodnotnější pozici. Vrátil jsem se na české ministerstvo obrany s idealistickou vizí, že veškeré zbrojní vývozy přesměrujeme někam do Afriky a právě do Ukrajiny, která tím snad zažene Rusy pryč z Donbasu. V zemi, do které jsem kvůli tomu od února 2015 několikrát jel a vedl zbrojní delegace.
Moje role byla dělat tohle pro armády cizích států tím, že jim dodáme české zbraně a zbraňové systémy. Vždycky jsem to vnímal tak, že se nesmí stát, aby tahle moje práce přinesla na svět víc utrpení, než kterému zabrání. To byl asi hlavní motor a kotva, kterou mi dala studia genocid, světového bezpečnostního systému a filozofie etiky.
Jak zabránit těm největším hrůzám? Jak naplnit ono „nikdy více“, kterým jsme se v Evropě a Americe po holokaustu obalili jako jedním z hlavních pilířů smyslu našich společností a politických systémů?
S holokaustem už neudělá nikdo z nás nic, ale v Africe, na Balkáně a na dalších místech se to za mého dětství a mládí zas a znovu opakovalo, i když v menším rozsahu. Zabránit tomu, omezit rozsah, pomoci obětem – tím jsem se chtěl od počátku vysokoškolských studií zabývat, tam být užitečný ve světě, kde jsem pořád hledal nějaký smysl. Skoro devět let jsem se snažil tohle nějak dělat za ministerstvo obrany, za český stát. Pro mě samotného nejvíc paradoxně tím, že jsem po většinu času brázdil se zbrojaři všechny kontinenty.
A pak v momentě, kdy už jsem na obraně chtěl končit, nějak to pěkně uzavřít a zkusit něco dalšího, se „to“ otevřelo v Ukrajině. Kousek od nás. V domovech kamarádů, které jsem si za roky, co jsem tam jezdil, vytvořil. V zemi, kvůli které jsem jako čtyřiadvacetiletý kluk řekl sbohem NATO, kde jsem stážoval, a mohl jsem tam pokračovat na nějaké plnohodnotnější pozici. Vrátil jsem se na české ministerstvo obrany s idealistickou vizí, že veškeré zbrojní vývozy přesměrujeme někam do Afriky a právě do Ukrajiny, která tím snad zažene Rusy pryč z Donbasu. V zemi, do které jsem kvůli tomu od února 2015 několikrát jel a vedl zbrojní delegace.
Další literatura faktu, která by vám neměla uniknout:
399 Kč
379 Kč s PREMIUM
-38 Kč
-35 Kč