Sněhová bouře se mění v noční můru
Freida McFadden, autorka fenomenálního thrilleru Pomocnice,
přichází s novinkou! Stejně jako její předchozí knihy, i psychologický
thriller Nehoda přináší tolik zvratů, že se vám z nich až
zatočí hlava.
Sledovat budete nervy drásající příběh Tegan, která v osmém
měsíci těhotenství uvízne ve sněhové bouři s rozbitým autem a zlomeným
kotníkem. Zachrání ji manželský pár, který však možná není tak bezelstný a
laskavý, jak se zdálo…
.webp?cbk=380418)
Tegan je v osmém měsíci těhotenství, je sama a zoufale touží nechat svůj rozpadající se život ve zpětném zrcátku. Proto vyráží k bratrovi, aby u něj zůstala, dokud nevymyslí co dál.
Neuvědomí si však, že míří přímo do sněhové bouře. Uvízne někde na venkově
s rozbitým autem a zlomeným kotníkem a obává se, že udělala strašnou chybu.
Jenže pak ji jako zázrakem zachrání manželský pár, který jí nabídne pokoj ve
své teplé chatě, dokud sníh neopadne. Něco však není v pořádku. Jak čas běží,
Tegan si uvědomuje, že je ve smrtelném nebezpečí. A teď musí udělat cokoli, aby
zachránila sebe – a své nenarozené dítě.
Jak tuto novinku hodnotí čtenáři?
„Freida je sázkou na jistotu, když na mě padne čtenářská krize. Všechny knihy, které jsem od ní zatím četla, jsem měla přečtené za méně než 7 hodin – jakmile se do nich pustíte, prostě nejde přestat.“
„Pokud máte náladu na napínavé čtení, které vás od začátku naprosto vtáhne a na závěr vám spadne brada z šokujícího zvratu, pak se do téhle knihy rozhodně pusťte!“
„Neuvěřitelný psychologický thriller, jaký dokáže vykouzlit jedině Freida McFadden! Její knihy jsou svižné a návykové, nelze je odložit, ani kdybyste se opravdu snažili. Ten konec jsem rozhodně nečekala.“
(recenze z Goodreads.com)
Přečtěte si ukázku:
Nejsem vrah. Jsem dobrý člověk. Nelžu. Nepodvádím. Nekradu. Jen zřídkakdy zvyšuju hlas. V mém životě by se nenašlo moc věcí, za které se stydím.
A teď tohle.
Dalo se čekat, že člověk pode mnou se bude vzpírat. Ale ne s takovou intenzitou. Kdo mohl tušit, že sebou bude tak moc házet?
A tlumeně sténat.
Ještě by se to dalo zarazit. Ještě není pozdě. Zbývá mi patnáct vteřin na rozhodnutí, jestli se chci stát vrahem – možná i třicet.
Ale nenechám toho. Nemůžu.
A pak konečně – konečně – ten boj ustane. Teď už pode mnou leží jen ochablé tělo bez života. Člověk nemusí být doktor, aby poznal mrtvolu.
Jak to mohlo dospět až k tomuhle?
Zabořím obličej do dlaní, snažím se potlačit vzlyk. Nejsem uplakánek – ani teď, ani nikdy v minulosti –, jen mi to zkrátka v tuhle chvíli připadá vhodné. Když neuroním slzu já, tak kdo? Po chvíli se přinutím narovnat a uklidnit se. Vždyť se to nakonec všechno stalo z dobrého důvodu.
