Slečna Marplová se vrací se zbrusu novým případem!
Slečnu Marplovou, důvtipnou a tak trochu šťouravou
amatérskou vyšetřovatelku, si oblíbili čtenáři i televizní diváci po celém
světě. A teď se vrací s novým případem!
Ten ovšem nepochází z pera královny detektivek – na
její odkaz v nové knize Vražda v hotelu Grand Alpine citlivě navázala (s posvěcením od dědiců Agathy Christie) úspěšná
thrillerová autorka Lucy Foley. Pojďte se po letech setkat se slečnou Marplovou!

Vysoko ve švýcarských Alpách, kam vede jediná železniční trať, stojí luxusní hotel Grand Alpine. Nádherný výhled na hory a exkluzivní přístup ke sjezdovkám sem lákají hosty z celého světa. Ale ne všichni přijeli kvůli zimní dovolené.
Pod vrstvami kožešin vře temná minulost; staré zášti pukají
jako praskliny v ledu. A někdo to vše se zájmem sleduje – zdvořilá, nenápadná
žena s mimořádnou myslí: slečna Marplová. Když je nalezeno tělo a sněhová bouře
odřízne hotel od zbytku světa, bude pouze na ní, aby odhalila vraha. A to co
nejdřív, protože nejde o to, kdo má motiv, ale kdo bude další na řadě…
.jpg?cbk=302585)
„Když jsem byla požádána o to, abych napsala román o slečně
Marplové, který vychází jako vůbec první od posmrtné publikace Zapomenuté vraždy
před 50 lety, ihned jsem si vzpomněla na svoji babičku. Právě ona mě poprvé
uvedla do světa Agathy Christie.
Pozvání k tomu, abych oživila milovanou postavu
autorčiných knih, mi tak kromě velké pocty a zároveň děsu přineslo i pocit,
jako bych se vracela domů.“ — Lucy Foley
(foto: www.agatha.cz)
Ponořte se do předchozích knih autorky:
Přečtěte si ukázku z novinky Vražda v hotelu Grand Alpine:
V malé kabince vedle lanovky čeká hlídač lanovky, podupává ve vysokých botách a dýchá si na ruce, aby si je zahřál. Těší se na kontakt s jinou lidskou bytostí, třeba krátký. Tady nahoře je to osamělý život; společnost mu dělají jenom orli, neslyší jiné zvuky než strašidelné sténání a praskání obřího ledovce, jak se pomalinku, nezadržitelně sune k městečku. Zná obavy svých předků, ví, že věřili ve zlé horské duchy a obry žijící mezi těmito štíty, ví, proč se jim vyhýbali a považovali je za místo temné magie. Občas – když se zřítí serak a jeho dunění jako by se mezi skalami odráželo donekonečna, nebo když přijde zimní bouře s praskajícími fialovými blesky, nebo když se z dálky ozve hluboké dunění laviny – není si úplně jistý, že na takové věci nevěří i sám.
Z postavy v kabině vidí zatím jen stín. Sedí s hlavou opřenou o zadní okénko; možná užasle obdivuje ten výhled.
Mechanismus se skřípěním zastaví. Dveře se začnou otevírat. Sedící postava se nepohne.
Hlídač vykoukne z okna své boudy. Usnul ten člověk? Nehodlá snad vystoupit? Možná přijel jenom kvůli výhledu, zůstane prostě sedět a vrátí se tam, odkud přijel. Koneckonců, blíží se další sníh; velká spousta sněhu.
Ale přesto… něco tady nehraje. Celá scéna je příliš nehybná. Hlídač má kdovíproč pocit, že je teď stejně sám jako předtím, než se kabina se svým cestujícím vynořila z mraků.
Má se jít podívat?
Nechce to vidět.
Náhle má chuť (zvláštní; je to dobrý kalvinista) se pokřižovat.
Právě když vyjde ze své boudy do mrazivého vzduchu, kabina se mechanicky otřese a zacvakne v závěrečné pozici. A v té chvíli se sedící postava zřítí, ztuhlá a netečná jako porcelánová panenka shozená z krbové římsy; skácí se obličejem napřed na kovovou podlahu lanovky.
Hlídač na to chvilku v hrůze zírá. Pak se vrhne do akce. Ale už když spěchá po klouzavé ledové stezce, ví, že je to zbytečné. Cestující v kabině je mrtvý.








