Další pohled na lásku očima Andrého Acimana

Enigmatické variace, nový román Andrého Acimana, kterého New York Magazine označil za „nejpozoruhodnějšího nového autora beletrie 21. století“, mapuje milostný život hrdiny, který v dospělosti prožívá lásku se stejnou intenzitou a náruživostí jako v dospívání. Sleduje jeho chlapecké vzplanutí k truhláři z italské rybářské vesnice, posedlost mladíkem, jehož pozná na tenisovém kurtu v Central Parku, i vášnivé občasné schůzky s vdanou ženou. Ve své čtvrté knize autor opět zkoumá všechny tajemné projevy a aspekty lásky, aby popsal, jak se trápíme, toužíme a váháme. A klade si otázku, proč někdy necháváme odejít právě ty, po kterých prahneme nejvíc.

Za ty roky jsme se nezměnili.
Šli jsme k ní domů. Něco rychle uvařila a na telecí použila už otevřenou láhev červeného, což je prý zločin. Pak jsme seděli na stejné pohovce. Na parapetu stejná kočka. Stále stejné skleničky, stále stejný stůl, který zdědila po rodičích. Žijí v Peter Cooper Village, že? zeptal jsem se. V Peter Cooper Village, zopakovala, aby dala najevo, že ví, že si to pamatuju, a už to na ni nedělá dojem. Nezemřel někdo? To je mi otázka! Ne, nikdo nezemřel. A co ten velký černý ventilátor, co vypadal jak rozhořčený havran, kterého chytili, skřípli a vycpali dřív, než byl úplně mrtvý? Musel pryč. A poslední známost – známosti? opravil jsem se. Nikdo, kdo by stál za řeč. Co je ještě nového? chtěl jsem vědět. Usmáli jsme se na sebe. „Myslíš mezi námi?“ Jak se mi líbilo, že se zaměřila na nevyslovené jádro věci, o které jsem si nikdy netroufl mluvit. „Jsem pořád stejná, a ty?“ zeptala se, jako by mluvila o starém známém, o němž nevěděla, jestli si ho pamatuju.

„Ani trochu jsem se nezměnil,“ odpověděl jsem, „nezměnil jsem se a nezměním se.“ „Myslela jsem si to,“ řekla. „A nemyslím vzhled.“ „Vím, co jsi myslel.“ Zbytek dopověděly naše rozpačité, nesmělé úsměvy. Stála u kuchyňských dveří se sklenkou v ruce. Nakonec jsem podlehl, chtěl podlehnout hned. Eroticky a téměř neslušně a předčasně mě vzrušilo, že jsem ji políbil, aniž bych čekal na ten správný okamžik. Polibek mi vášnivě vrátila. Snad proto, že bylo jednodušší se líbat než mluvit. Chtěl jsem jí říct, že jsem na tohle čekal roky a že nevydržím další čtyři, jestli tohle bude naše poslední schůzka. Z toho setkání jsme měli až příliš velkou radost.
Dva dny. Pak jsme se pohádali. V sobotu večer jsem chtěl jít do kina; ona by šla raději v neděli odpoledne. V sobotu jsou prý kina plná lidí. Proto chodím rád do kina v sobotu večer. Mám rád davy. Nedělní odpoledne jsou depresivní. Navíc nerad vycházím z kina do zatažené setmělé neděle, která se blíží své nevyhnutelné smrti. Ani jeden z nás necouvl.

Bylo by tak snadné ustoupit, jenže jsme to neudělali, a čím víc jsme trvali na svém, tím těžší bylo se podvolit. Abych ukázal, že mám pravdu, šel jsem do kina sám, pak zamířil zpátky do svého bytu a už jí nezavolal. Ona šla druhý den na tentýž film a nezavolala mně. Naše chvatné e-mailové vysvětlování v pondělí ráno netrvalo ani dvě minuty. Pak už jsme si nepsali. Když jsme spolu znovu mluvili, ani jeden si nepamatoval, kvůli jakému filmu jsme se ten víkend před čtyřmi roky pohádali. Smáli jsme se tomu. Zjevně máme problémy, řekl jsem ve snaze zamést tu epizodu pod koberec a zlehčit naše nesmyslné chování – tedy moje, opravil jsem se. Napadaly ji lepší důvody než „problémy“. Hloupost? Rozhodně. Tvoje, nebo moje? zeptal jsem se, znovu ve snaze dodat našemu rozhovoru uličnický tón, a přitom jí umožnit vypálit první ránu. „Tvoje samozřejmě.“ Když zabodovala, dodala: „Ale možná i moje.“ Nebo šlo o naši obvyklou bouři ve sklenici vody.

Napsat komentář